Wraith of the Past

17. část - ,,Someone, who I know"

,,Noro, sedni si na chvíli a přestaň se chovat jako malé dítě!" rozhodil Daniel rukama.

,,Tak mi odpověz!" vykřikla jsem, když jsem se zastavila v koupelně. Upřela jsem pohled do zrcadla, v němž jsem sledovala svůj hranatý, nyní propadlý obličej, rozcuchané světlé vlasy s bloňďatými pramínky a uslzené oči barvy nebe.

Za mnou stál napřímeně Daniel se zaťatou čelistí a napjatými všemi svaly. Jak jsem se na náš odraz dívala, měla jsem pocit, jako bych to dělala snad po sté. Nedokázala jsem se zbavit myšlenky, že jsem někde tento výjev viděla už dávno.

Otočila jsem se k Danielovi a opřela se o umyvadlo, zvedla k němu hlavu a pronesla opět stejnou otázku: ,,Známe se?"

Ironicky se ušklíbl a vyhnul se mému pohledu. ,,Samozřejmě, že se známe, vždyť jsem tvůj učitel. Už jsem ti na to odpovídal," položil obě ruce na má ramena a vynaložil všechno úsilí, aby sklonil hlavu a podíval se na mě. ,,Zkus se na chvíli uklidnit."

,,Lžeš!" setřásla jsem ze sebe jeho ruce a opět začala pochodovat po bytě tam a zpátky. ,,Nevím nic. Nevím kdy, kde, nebo jak, nebo sakra vůbec nevím proč! Neumím si nic vysvětlit, ale prostě vím, že tě znám. Tak strašně dlouho jsi mě navštěvoval jako moje spánková paralýza, moje noční můra, a teď jsi tady. Dokonce jsme tě i pojmenovaly, říkaly jsme ti Collin. Nic není jenom tak a tohle rozhodně ne a ty víš, že mám pravdu! Já nejsem hloupá, něco mi tajíš a nechápu, proč mi nic neřekneš!"

,,Noro, zastav se, prosím," prosebně mě chytil za zápěstí a já sebou trhla. Celou dobu chodil za mnou a snažil se mě uchlácholit, namísto toho aby mě naložil do auta a dávno odvezl domů. ,,Když na chvíli necháš toho vyšilování a chození a-"

,,A co?!" přerušila jsem ho, když jsem se k němu znovu obrátila. Pořád držel moje zápěstí, ale stisk povolil a pomalu si se mnou propletl prsty. ,,Já se uklidním a ty mi řekneš, že jsem paranoidní a že blázním, že to je jen náhoda. Ale já vím, že není. Do háje, vždyť mě tvoje oči pronásledovaly někdy i několik nocí v kuse!"

,,Nikdy bych ti neřekl, že jsi paranoidní," semknul rty do úzké linky a na projev nesouhlasu kroutil hlavou. Když Danielovi došlo, že stojím na místě, pustil mě. ,,Jen ti prostě nic nemůžu říct. Ne teď. Nemůžu, protože tě tímhle chráním a taky zároveň i sám sebe. Ano, máš pravdu, známe se, ale-"

,,Já nechci žádný ale," vyjekla jsem a uvědomila si, že mi opět stékají slzy po tvářích. ,,Chci jen slyšet pravdu. Nerozumím ničemu."

Opatrně mě chytil za boky a posadil na gauč, pričemž si sedl naproti mě a hřbetem ruky otřel všechny slzy. ,,Já vím, že ničemu nerozumíš. Jen dej všemu, prosím, čas. Nemůžu ti nic říct, protože na to za nějakou chvíli přijdeš sama. Teď, když mě poznáváš, je jen otázka času, než si vzpomeneš."

,,Vzpomenu?" zopakovala jsem po něm a z mého hrdla se prodral ven zoufalý vzlyk. ,,Vzpomenu na co?"

Byl u mě opět nepřirozeně blízko a já přemáhala tendenci schoulit se do jeho náruče a plakat, dokud bych neusnula. K tomu všemu jsem nasávala vůni kolínské, která na mě náhle působila poněkud nostalgicky a při pohledu do jeho obličeje mi proběhlo hlavou několik záblesků, které by se daly nazvat vzpomínkami. Všechny se bohužel vypařily dřív, než jsem je stihla udržet v mysli.

,,Uvidíš, že brzo budeš vědět všechno, na co se mě ptáš," pokusil se o chabý úsměv a sklopil zrak.

,,Povíš mi aspoň, co jsi ten večer dělal v Liquidu? A jak jsi mě našel s Royem?" zamumlala jsem tiše. Vzdala jsem svou snahu a pokusila se uvěřit tomu, co mi říkal. I když se mi vše zdálo nesmyslné, chtěla jsem, aby měl pravdu.