Wraith of the Past

8. část - ,,Birthday plan"

Uběhlo více než týden od večera, kdy mi otec přikázal užívat prášky. Vždy na to řádně dohlížel, ale ani jeden jsem nikdy doopravdy nespolkla. Od té doby jsem svoji terapeutku nenavštívila; ,,Prozatím to není potřeba, navíc tě Edith nechce vidět," tvrdil otec, zato jsem v neděli musela rovnou na dvě mše. Collin se ukázal dvakrát, přičemž jsem to pokaždé dokázala skončit dřív, než jsem si vůbec uvědomila, co se děje.

,,Už několik dní jsi hrozně divná," vyrušila mě z přemýšlení Aria. Prohrabovala se v jídle a přitom naštvaně brblala. ,,A Roy taky. Když se byl předevčírem kouknout na to auto a já se nenápadně zeptala na tebe, uculoval se jak blbec, ale nic mi neřekl."

Nekontrolovaně jsem se zasmála. Představila jsem si Roye, jak se pracně snaží spravit Ariino auto a ona cupitá kolem něj se slovy: ,,A co Eleonora? Jako nejlepší kámoška pro ni chci jen to nejlepší a myslím, že vy dva se k sobě celkem máte. Myslíš to s ní vážně?" Přesně takhle mi to Roy tlumočil a tehdy jsem se smála stejně jako teď.

Bylo faktem, že Aria nic nevěděla a mě u srdce píchlo svědomí. Neřekla jsem ji o první puse ani o několika dalších. Považovala jsem ji za kamarádku a prvního člověka, za kterým bych šla s největším tajemstvím na světě, ale snažila jsem se brát tenhle románek s Royem na lehkou váhu. Stále jsem se nutila být ostražitá a zřejmě jsem si myslela, že to zároveň znamená, že o Royovi nebudu s nikým mluvit - ani s nejlepší kamarádkou.

A nebo nastal čas to změnit.

,,No...," sklopila jsem oči do talíře a opět jsem rudla. Téměř jsem šeptala, aby mě nikdo v jídelně nemohl slyšet. ,,Začalo to minulej týden. Ten den, co mě odvezl domů od terapeutky. Políbil mě,... A ještě párkrát potom, když jsme se viděli."

,,To si děláš srandu?" vyhrkla šeptem, zřejmě uvědomělá s vážností situace. ,,Ty ses líbala s Royem? S ROYEM WALKEREM?"

Souhlasně jsem přikývla, oči upírajíc stále na jídlo.

,,A použil jazyk?!" vyjekla, nečekaně mnohem hlasitěji.

,,Ario, ztichni!" hystericky jsem se po ni ohnala.

Rozhlédla jsem se kolem sebe ve hrůze, že nás každý slyšel. Naštěstí byli zřejmě všichni dostatečně zaneprázdněni vlastním obědem nebo konverzací. Odložila jsem příbor a promnula si čelo.

,,Tak jo nebo ne?" na rtech se ji rýsoval šibalský úsměv.

Hlasitě jsem si povzdechla. Možná, že i tohle byl jeden z důvodů, proč jsem ji nic neřekla; zdlouhavé výslechy a milion otázek. ,,Ne, byly to vždycky spíš jen... pusy. Bylo to hezký, řekla bych, že i roztomilý. Roy je ohleduplný a nechce nikam spěchat."

,,Hmmm," zamumlala zamyšleně s plnou pusou. ,,Páni. Smekám před Royem Walkerem. A to by každej řekl, že do toho Roy půjde po hlavě, viď?"

,,Jo, asi jo," pokrčila jsem rameny.

,,Heh," Aria zvedla oči a pohlédla kamsi za mě. ,,My o vlku a..."

Rychle jsem se otočila. K našemu stolu mířil Roy se dvěma kamarády. Ne. Ne. Ne. Ne teď. Určitě nemohli jít k nám, nemohli... Zrovna teď jsem měla potřebu se někam vypařit, propadnout, utéct. Nechtěla jsem, aby se u mě držel Roy takhle veřejně. V tuhle chvíli na nás všichni doopravdy zírali.

,,Ahoj, kočky!" hlasitě zavýskal jeden z jeho kamarádů - typický fotbalový hráč, světlé vlasy střižené nakrátko a svaly měřítkového objemu. ,,Nevadí, že si k vám sedneme? To víte, všude je hrozně plno a my se nechceme cpát k nějakým ošklivkám. Navíc to vypadá, že u vás je dost místa."