Po několikáté jsem se zhluboka nadechla a v mysli se pokoušela připravit si alespoň zčásti smysluplný dialog. Za tu dobu jsem stihla celou chodbu projít nespočetněkrát z jednoho konce na druhý. Chystala jsem se k asi pátému maratonu, svůj proslov v mysli jsem opět poupravila a znovu si ho zopakovala.
,,Hledáš něco?" promluvil na mě chraplavým hlasem s bezbarvým tónem.
Netušila jsem, jak dlouho stál ve dveřích své třídy, zatímco já kolem nich pochodovala s hlavou v oblacích. Nasměrovala jsem na něj svůj pohled. Možná jsem v jeho obličeji na zlomek vteřiny spatřila záblesk pobavení, ale nebyla jsem si jistá. Jeho ústa byla stažená do rovné, napjaté linky a v založených rukou zatínal pěsti.
,,Royi, já,..." sklopila jsem oči. Zaplavila mě vlna pocitů viny a studu. Věděla jsem, že mu nedokážu vysvětlit své chování, pokud neřeknu pravdu a zároveň jsem si byla jistá, že právě pravda je jediné, čemu se chci vyhnout. Nechtěla jsem působit jako ještě větší blázen. ,,Mrzí mě to. Chci se omluvit a vím, že mě teď asi pošleš do háje, protože tohle se omluvit nedá,... Ale já nad tím včera celej den přemýšlela a uvědomila jsem si, že o tebe nechci přijít. Vlastně jsem za tebou chtěla přijít už včera, ale bála jsem se,... pořád se bojím, ale radši se ztrapním, než abych o tebe přišla."
Všechno jsem ze sebe vysypala, zatímco Roy každé slovo zřejmě důkladně zpracovával. Ani trochu se nepohnul, nedal na sobě znát jakoukoli emoci.
,,A řekneš mi, co se ti stalo? Má to něco společnýho s tou tvoji paralýzou?" zamumlal po delší odmlce, zrovna když jsem se nadechovala k další promluvě.
Polilo mě horko. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli lež je opravdu horší, než být za blázna a že až ze sebe teď všechno vysypu, Roy vezme nohy na ramena a uteče co nejdál to půjde.
,,Nebo víš co, kašli na to, nemusíme o tom mluvit," vyhrkl zbrkle.
V jedné vteřině mě přitáhl prudce k sobě a ve druhé jsem pocítila, jak jeho jazyk zaplnil celou mou ústní dutinu. Líbal mě náruživě a naléhavě, snažila jsem se s ním držet krok, ale spíše jsem měla pocit, že se mi chce probojovat až do žaludku.
Přitiskl mě hrubě na stěnu, s naprostou ignorací vůči všem kolemjdoucím a já se jen snažila ho podruhé neodmítnout. Nemohla jsem to znovu pokazit, ne teď. Přemýšlela jsem, jak se z jeho sevření vymanit, jak mu alespoň dát najevo, že stále jsme ve škole, ale nemělo to smysl. Věděla jsem, že přestávka přece bude končit maximálně za tři minuty a další tři minuty s Royovým jazykem v krku vydržím. Co by za to některé holky daly, proč jsem tak nevděčná?
,,Pane Walkere," ozvalo se rozzuřeně za námi, doprovázené drsným zakašláním.
Roy se ode mě okamžitě odtrhl, přičemž jsem neslyšně úlevně vydechla a vzhlédla. Před námi se vyjímala celá hromada učitelského sboru s panem Backerem, Royovým třídním učitelem, v čele.
Veškerá krev se automaticky nahromadila do mých tváří, takže jsem musela vypadat jako klaun, dle mých slov: ,jako idiot'. Byla jsem si vědomá svých oteklých rtů a zřejmě i rozcuchaných vlasů, které se naneštěstí musely třít o školní zeď. Nevydržela jsem všechny pohoršené pohledy a odvrátila se, pronásledována hanbou.
,,Promiňtě, profesore Backere," sklonil i Roy hlavu. Poznala jsem, že pocit viny narozdíl ode mě perfektně hraje, jeho stud zůstal nedotčen. ,,Trochu jsem se nechal unést,... a hlavně jsem netušil, že zrovna teď se koná učitelská porada. Je to má vina a přijmu veškeré následky, slečna Hillová za nic nemůže."
,,Je to tak?" změřil si mě podezíravě pohledem profesor Backer, starý malý muž s šedivým plnovousem. ,,Necháte tady Roye, aby nesl veškeré následky, slečno Hillová?"
ČTEŠ
Wraith of the Past
Teen FictionNavštěvoval ji skoro každou noc. Vždy si pamatovala jen tón jeho hlasu a barvu jeho očí. Najednou měla pocit, že ty oči jsou skutečné...