Wraith of the Past

10. část - ,,Unexpected visitor"

Napětí viselo ve vzduchu. Roy seděl vedle mě, tvářil se naprosto sebevědomě a uvolněně jedl. Nepostřehla jsem na něm žádnou známku neklidu a pokud byl nervózní, perfektně to skrýval. Zato já jsem strnule svírala příbor a občas jsem si jen matně uvědomovala, že stačí málo, abych rozdrtila talíř.

Poznala jsem na Violet, která zaujala místo naproti Royovi, že tuto sešlost vnímá podobně jako já. Přehnaně hltala a neustále těkala očima po místnosti. Pořád si uhlazovala vlasy za uši, což dělala vždy, když byla napjatá.

,,Royi, napadlo mě, že by jsi s námi někdy mohl jít na bohoslužbu. Eleonora by to určitě ocenila," nabídl otec v čele stolu - po mé levici a matčině pravici. Udivovalo mě, že přesně věděl, co chci, přestože ho to ve skutečnosti nikdy nezajímalo. Má přání pouze posuzoval podle toho, co si myslel nebo chtěl on sám.

Roy se téměř zalkl, ale snažil se to nedat najevo. Pohotově jsem mu podala jeho sklenici vody a on se napil. ,,Myslím," nadechl se. Vyčetla jsem, že to je to poslední, po čem doopravdy toužil, ale slušnost mu nedovolovala odmítnout. ,,Že bych šel rád."

,,To mě velice těší," odvětil otec. Formálnost z něj sršela na míle daleko. Snažil se na Roye zapůsobit jako perfektní rodič - zřejmě si ho oblíbil a dělal vše pro to, aby o naší rodině neměl špatné mínění. ,,A jaké máš vyhlídky do budoucnosti?"

,,Máte na mysli vysokou?" optal se Roy. Úhledně složil vidličku s nožem na prázdný talíř a semkl ruce.

Táta pouze přikývl a jeho gesto napodobil.

,,Rád bych se dostal na Harvard a kdyby to nevyšlo, už mě předčasně přijali na Columbijskou," pronesl pyšně, přičemž dokázal celou dobu otci upřeně hledět do očí.

Všichni přítomní zalapali po dechu, včetně mě. Věděla jsem, že Roy je podle všeho dokonalý v čemkoli, co dělá, ale nikdy jsme se nebavili o škole. Doposud jsem neznala jeho studijní výsledky. Neměla jsem sebemenší tušení o Harvardu a už vůbec ne o přijetí na Columbijskou.

,,Rodiče jsou na tebe určitě pyšní. Eleonora bude řešit to stejné za rok a ještě se nedokázala rozhoupat. Takový rok uteče jako voda a ona stále ani neví, co vlastně chce dělat. Že ano, Emily?" táta se otočil na matku, která nejspíše byla myšlenkami úplně jinde a dosavadní konverzaci vůbec neposlouchala.

Při zmínce mého jména se mi v krku vytvořil knedlík a na sucho jsem polkla. Probodávala jsem otce pohledem. Nevěděla jsem, zda je jeho záměrem mě potopit bezdůvodně nebo se mi pořád mstil za můj výstup u terapeutky.

Matka na něj vyjeveně civěla. ,,Bene, nemyslím si, že je nejvhodnější čas a doba, abychom tohle řešili - navíc když doma máme hosta," řekla tiše, jako by doufala, že to otec neuslyší. ,,Mě by spíše zajímal váš výlet do San José. Elo, slyšela jsem, když se o něčem takovém Roy zmínil, než jsi přišla domů. Jsem překvapená, že s sebou chcete vzít i Violet."

Zavládlo ticho, než mi došlo, že její řeč mířila na mou osobu. Zvedla jsem oči a zjistila, že na mě všichni s očekáváním upírali pohledy. Přála jsem si vědět, co přesně Roy o San José pověděl, abych neřekla něco úplně jiného.

,,Jedná se o Ariiny narozeniny a Violet je pozvaná," pronesla jsem prostě. Stále jsem doufala, že mě Roy zachrání a bude pokračovat.

,,Ano, samotnou mě to udivilo, ale Aria Reyesová mě pozvala. Jak řekl Roy, pojedeme limuzínou do San José a pak nejspíše půjdeme na bowling a na večeři. Zúčastní se i několik holek z Eleonořiny třídy," vychrlila ze sebe sestra - alespoň ona pochopila tragičnost mé nevědomosti.