Wraith of the Past

16. část - ,,Two emeralds"

Netuším, jak dlouho jsme jeli, ale zhruba po půl hodině cesty jsem usnula. Měla jsem v ruce telefon a neustále zapínala displej v naději, že Violet odepíše, ale nikoliv. Tak jsem si opřela hlavu o okno a toužila pouze na okamžik zavřít oči, ale únava mě přemohla.

,,Eleonoro, vstávej," ozvalo se nepříjemně blízko. Po tváři mě někdo pohladil a já v tu chvíli měla pocit, že mě máma budí do školy. ,,Noro, vzbuď se, jsme na místě."

Chtěla jsem otevřít oči, dokonce jsem i chtěla říct, že jsem vzhůru, ale nedokázala jsem to. Má víčka byla ztěžklá, ústa pevně přitisklá k sobě. Mručela jsem něco nesrozumitelného na projev souhlasu a schoulila se víc do klubíčka.

,,Chcete s ní pomoct?" zaslechla jsem další hlas tlumeně z dálky.

,,Ne, to je v pohodě," odpověděl pohotově první. Náhle mě chytily něčí silné paže do náruče a nejen, že narušily polohu, ve které se mi perfektně spalo, ale zároveň mě vytáhly na studený vzduch. ,,Já ji odnesu."

Následovalo silné bouchnutí dveří a startování motoru auta. Pomalu jsem začínala mrkat do tmavé noci a světel pouličních lamp. Naskytl se mi výhled na Daniela, který odhodlaně nesl mé bezvládné tělo a pochodoval napříč ulicí, v níž jsem nikdy nebyla.

,,Kde jsme?" zamumlala jsem. Uvědomila jsem si, jak těžce se mi mluví a taky, že se mi motá celý svět a vše vidím dvojitě.

,,Ve Watsonville. Bydlím tady," pokýval směrem k patrovému domku na protější straně silnice, kam nyní mířil. ,,Dneska se o tebe postarám."

Zasmála jsem se, vlastně ani nevím čemu. Náhle mi všechno připadalo mnohem vtipnější, dokonce i to, jak tvrdě se Daniel tvářil. ,,Ale já bydlím v Greenfieldu."

,,Já vím," v náznaku úsměvu se ušklíbl. ,,Neboj, ráno tě domů odvezu. Nejdřív musíš hlavně vystřízlivět."

,,Jo, já jsem asi pořád opilá," rozesmála jsem se znovu. ,,Ale chápete, nebo vlastně chápeš, já jsem se fakt nechtěla opít, já teda normálně nepiju,... Nemyslíš si o mně, že piju často, že ne? To je hlavně Ariin styl, já jen-"

,,Ne, Noro, nemyslím si, že často piješ," zarazil mě a postavil mě na vlastní nohy. Raději mě stále přidržoval, abych nespadla. Kymácela jsem se do stran a snažila se udržet rovnováhu. ,,Vydrž chvilku, potřebuju jen odemknout." 

,,V pohodě."

Ani jsem se nestihla rozkoukat a zase mě držel v náruči. Vstoupili jsme do krátké chodby, která končila zatočeným schodištěm vedoucím do horního patra a dveřmi po levé straně.

,,Dole bydlí Jack - ten Jack, kterého jsme potkali v Liquid Lounge. Celé horní patro je moje," oznámil mi.

Daniel byl velice profesionální. Bez problémů mi dokázal sundat boty, bundu a odnést mě až nahoru do jeho bytu. Přitom na schodech ani nezavrávoral a to, že budu spát v jeho posteli, bral jako samozřejmost.

Co jsem si stihla se svými zpomalenými smysly všimnout, v horním patře byla ložnice zvlášť a obývák s kuchyní se rozkládal dohromady ve vedlejším pokoji. Položil mě doprostřed obrovské manželské postele, která se vyjímala v čele ložnice a přikryl mě po krk chlupatou dekou.

,,Ještě ti přinesu vodu," řekl suše se sklopenými víčky, když jsem ležela a on seděl cudně seděl na kraji. Přejížděl dlaní po dece a vyhýbal se sebemenšímu očnímu kontaktu.

,,Dobře," polkla jsem.

Odešel a já se rozhlédla. Opět jsem v holé místnosti kromě dvou nočních stolků spatřila jen samé knihy. Na obou stolcích a všude možně ležely knihy nejrůznějších žánrů, plno atlasů a map.

Taky jsem přemýšlela, třeba nad tím, že se mi snad všechno jenom zdá. Nemělo cenu si přehrávat události z celého večera, to jsem nedokázala. Avšak jsem dokola přemítala nad tím, jak je osud ironický, že jsem skončila ze všech míst zrovna zde, zrovna u Daniela Evanse.

,,Tady, Noro, napij se," vyrušila mě z přemýšlení naléhavost Danielova hlasu. Opět seděl na kraji postele a držel v ruce sklenici s čirou tekutinou. Zaměřila jsem svůj zrak na něj a ačkoliv jsem jej viděla spíše rozmazaně, proletělo mi hlavou, že mu to opravdu sluší. Zkoumala jsem jeho ostře řezané tváře, opálenou pleť a světle hnědé vlasy, které se i při nejmenším světle leskly. ,,Když teď vypiješ hodně vody, ráno ti nebude tak špatně. Věř mi a vypij toho co nejvíc, prosím."

,,Jo," vzpamatovala jsem se a pokusila se posadit. Opřela jsem se o čelo postele a natáhla se pro sklenici, přičemž se ke mně Daniel naklonil. Byl to malý okamžik, kdy jsem mezi námi pocítila proudění intenzivní energie, nebo spíš jsem byla až moc namol, protože Daniel se pohotově posadil a upřel zrak mimo mě. ,,Děkuju. Děkuju za všechno. Kdyby jsi tam nepřišel, oba víme, co by se stalo. Kdyby jsi pro mě neudělal to všechno, co jsi udělal-"

,,Tak by to pro tebe nikdo jiný neudělal. Nikdo jiný by se o tebe nepostaral. Já to vím. Vím to až moc dobře, Noro," dokončil větu za mě. ,,A teď vypij aspoň půlku té skleničky, ano?"

Namísto odpovědi  jsem začala pít čistou vodu, přesně jak mi poručil. Celou dobu mi sklenici přidržoval, jelikož jsem se jednou rukou podpírala a v druhé bych ji nyní neudržela. Křivila jsem ústy, protože mi to nechutnalo, ale věděla jsem, že má pravdu. Odvrátila jsem se až v momentě, kdy jsem vypila vše.

Vstal a ve dveřích se ještě ohlédl. ,,Kdyby jsi cokoliv potřebovala, budu vedle na gauči. Klidně mě můžeš vzbudit, stejně mám lehké spaní."

,,Počkej," vyhrkla jsem. ,,Mám takový problém,... já,... já se bojím spát sama. Mám zlý sny, kvůli kterejch mám strach a probouzím se. Když někdo spí vedle mě, jsem klidnější. Občas je to sestra, ale ta je teď bůh ví kde."

Hned, co jsem to dořekla, jsem se chtěla popadat za čelo. Netušila jsem, co mě to napadlo. Uklidňovala jsem se skutečností, že se ráno vymluvím na alkohol. Bylo přeci absurdní žádat mého profesora, aby se mnou spal v jedné posteli! Daniel na mě nečinně shlížel a já věděla, jak hloupě jsem musela znít, ale z nevysvětlitelného důvodu jsem měla pocit, že mě pochopí.

,,Jestli ti ale nebude vadit, že někdy trochu chrápu," pronesl váhavě. Poznala jsem, že se stydí, protože jeho tváře ihned zrudly. Rozpačitě stál na prahu a šlo vidět, že ve své hlavě svádí těžký boj.

,,To nevadí!" plácla jsem pohotově. ,,Ségra taky někdy chrápe!"

Dál nic neřekl, pouze se šel do koupelny převléknout a zhasnul, takže když se vrátil jen v boxerkách, snažila jsem se na něj nedívat. Lehl si vedle mě v přiměřené vzdálenosti a hlasitě si oddechnul.

,,Dobrou, Noro," pošeptal a pohladil mě po vlasech, přičemž jsem strnula.

,,Dobrou noc, Danieli."

Noro, zůstalo mi opět v hlavě a já se ponořila do bezesného tvrdého spánku, kdy jsem ani Danielovo chrápání nevnímala.

Probudila jsem se do slunečného rána. Na obličej mi dopadaly paprsky, které se draly škvírkami mezi žaluziema, pootevřeným oknem proudil studený vzduch a z ulice se občas ozvalo projíždějící auto.

Otočila jsem se, abych spatřila Daniela, který byl už zřejmě nějakou dobu vzhůru a pozoroval mě. Na ústech mu pohrával nepatrný úsměv a jeho oči pečlivě zkoumaly každý detail mé tváře.

Opětovala jsem jeho pohled a zadívala se do smaragdových duhovek se zlatým rámováním. Zadívala jsem se do očí, které jsem tak dokonale znala a které byly náhle skutečnější, než kdy dřív...

A všechny nevyřčené otázky byly zodpovězeny. Místo nich se ale vynořily další, kterých bylo mnohem víc.