Wraith of the Past

7. část - ,,Too perfect time"

Než jsem dojeli do Greenfieldu, venku potemnělo a zahalilo nás šero. Roy zastavil na příjezdové cestě a vypnul motor. Sklopil hlavu, přičemž jeho neposlušné vlasy automaticky spadaly. Ztlumil rádio, ze kterého vyhrávalo Boulevard of Broken Dreams a nadechoval se k něčemu, co chtěl říct, ale já ho přerušila.

,,Jsem moc ráda, že jsi pro mě přijel," zdvořile jsem se usmála.

Matné světlo pouličních lamp zvýrazňovalo jeho rysy. Jeho přimhouřené oči působily, jako kdyby ho něco tížilo - jako kdyby přemítal nad správnou formulací toho, co se chystá povědět. Nevědomky jsem nadzvedla obočí a skousla ret.

,,O nic nešlo," vytvořil chabý úsměv.

Rozpačitě a co nejrychleji jsem ho na důkaz vděku objala, zatímco mu ruce volně splývaly podél těla. Zřejmě se z transu vzpamatoval až tehdy, kdy jsem se rozhodla jej pustit, protože v tu chvíli kolem mého trupu obemkl obě dvě paže.

Všimla jsem si Royovy změny nálady už při příjezdu do Greenfieldu. Celou cestu se snažil navazovat témata, být vtipný a charismatický, ale ve zlomku vteřiny utichl. Původně jsem to neřešila, popravdě jsem ocenila každou chvíli ticha. Nyní mi došlo, že možná chtěl, abych to řešila.

Odtáhla jsem se, zatáhla jsem za kliku a vystrčila nohu z auta. Ovanul mě chlad a naskočila mi husí kůže.

,,Tak ahoj," otočila jsem se k Royovi.

Chystala jsem se k odchodu, když mě Roy prudce chytil za zápěstí. ,,Ellie, počkej."

,,Co se-"

Rychle se ke mně naklonil, stisk povolil a přitiskl své rty na moje. Na místě jsem strnula. Byl to pouze letmý polibek, ale já jsem nebyla schopná jakékoli reakce. Seděla jsem jako opařená a cítila, jak rudnu.

V hlavě se mi míhalo tisíce myšlenek, byla jsem zmatená. Všechno se seběhlo hrozně rychle, ještě jsem si ani nezvykla na Royovu přítomnost a teď jsem seděla v jeho autě, on mě hladil po zádech a zřejmě jsem pro něj znamenala víc, než jsem si myslela. Tohle není správné, vytanulo mi na mysli. S Royem jsem se cítila dobře, byl sympatický, pohledný a všemi uznávaný. Možná, že jedinou chybou bylo právě to, jak moc dokonale to celé působí.

Odtrhla jsem se od něj a stydlivě sklopila zrak. Vzal mezi prsty jeden neposlušný pramínek vlasů a zastrčil mi ho za ucho.

,,Uvidíme se," zašeptal. S přitakáním jsem se s ním tentokrát opravdu rozloučila a vydala se domů.

Jakmile jsem vstoupila do domu, obklopilo mě moc dobře známé ticho. Slyšela jsem pouze tlumený zvuk televize v obýváku, rodiče pravděpodobně něco společně sledovali a Violet se zavřela nahoře ve svém pokoji. Tentokrát jsem nebyla nevítaným svědkem žádné konverzace.

Pořád jsem byla rudá zřejmě až ke konečkům prstů u nohou. Nedokázala jsem se zbavit obrazu, kdy mě Roy upřeně sledoval a uhladil moje vlasy. Pro sebe jsem se zachichotala. Jako malá holka, pomyslela jsem si.

Pokusila jsem se uklidnit a tvářit naprosto nezaujatě a vstoupila jsem do obývacího pokoje. ,,Ahoj, jenom chci říct, že už jsem doma. Odvezl mě Roy, přesně jak jsme se domluvili."

,,Ahoj, Elo," pozdravila mě matka, která nezvedla oči od televize.

,,Jsi tady celkem brzo," poznamenal otec, který mě probodl pohledem a kývl směrem ke stolu, kde ležela papírová krabička. ,,Tohle jsou tvoje léky, které ti předepsala Edith. Budeš je brát dvakrát denně, ráno a večer. Můžeš začít hned, abych dohlédl, jak to dodržuješ."

Růžový obláček, na kterém jsem se doposud vznášela, se rozplynul. Vytvořil se mi knedlík v krku. Nevěděla jsem, jak je možné, že otec už má ty prášky u sebe a o celé situaci tak rychle ví. Zřejmě čekal na mé vyjádření, ale pro mě se čas zastavil.

,,Rozuměla jsi mi?" zasyčel.

Zaletěla jsem pohledem k matce. Snažila se ignorovat dění kolem sebe a stále hypnotizovala monitor. Proč se mě nikdy nezastane? Proč jsem v tomhle vždycky sama?

,,Já-, já-" koktala jsem. Nenacházela jsem vhodná slova, neboť se mi v hlavě všechna prolínala.

,,Vlastně ani nepotřebuji, aby jsi mi něco vysvětlovala. Spolkni přede mnou jednu tabletku a běž se nahoru zpytovat ze svého hříšného chování. Třeba ti modlení pomůže k tomu, aby sis uvědomila, jak zacházíš s lidmi, kteří ti chtějí pomoct."

Popadla jsem krabičku, ze které jsem vytáhla plato s malými oválnými tabletkami. Jednu jsem vyloupla, dala do úst a přesvědčivě nasucho polkla.

,,Můžeš odejít," pravil, již už dokonale soustředěný na nějaký pořad.

Vyběhla jsem schody nahoru a rozrazila dveře toalety. Znechucením jsem tabletku vyplivla a spláchla. Oddechla jsem si.

Neměla jsem sebemenší tušení, proč to dělám a prostě si nechci nechat pomoct, ale věděla jsem jedno - nestojím o tabletky. Slyšela jsem kdysi Rebeccu Cooperovou, když se svěřovala svým následnicím s hrůzným problémem, že musí chodit k psychiatrovi a kolik antidepresiv ji předepisuje. Celý kroužek, který ji obklopoval, ji výrazně litoval: ,Rebecco, ty máš tak těžký život! Obdivuji tě, že všechno tak skvěle zvládáš!' Já jsem rozhodně netoužila být jako Rebecca.

Hodila jsem sebou na postel a civěla do stropu.

Zabrala jsem se do svých myšlenek. Skoro jsem usínala, když někdo zaklepal. První zaklepání. Druhé,...

,,No?" zavolala jsem.

Do pokoje vstoupila Violet. ,,Mrzí mě to. Já se nechci pořád hádat."

Vyjeveně s pootevřenými ústy jsem ji sledovala. ,,Tohle ti poradila tvoje nejlepší kamarádka?" rýpla jsem si.

,,Rebecca?" vykulila oči a sedla si na okraj postele. ,,Ne, to fakt ne. Becca je super a mám ji ráda, ale ty jsi moje sestra. Chci se ti omluvit za to, jak se chovám."

Ironicky jsem se zasmála. ,,Za to, že na mě rodičům donášíš a vymýšlíš si o Royovi? Za to, že držíš s Rebeccou, když se mi pokouší vyhrožovat? Pokud sis nevšimla, Violet, já jsem se s tebou už hodně dlouho nehádala. Vyrostla jsem z toho."

,,Jo, já vím," skousla si ret. ,,Já jsem tě hrozně nenáviděla. Ani vlastně nevím proč."

Protočila jsem oči v sloup. ,,Ty jsi tak komická. Chceš mi říct, že během dvou dnů mě najednou už nenenávidíš? Mám pocit, že to není zrovna dávno, kdy jsi moje jméno zmiňovala před mámou a tátou."

Prohodila rukama. Dostala jsem ji do slepé ulice. ,,To je hrozně těžký. Byla jsem rozrušená a měla jsem vztek. Všechny holky měly vztek, když se o tebe Roy začal zajímat - to musíš chápat. Ale pak jsem přemýšlela,..."

Zhluboka jsem se nadechla. ,,Běž teď prosím pryč. Nemám náladu. Možná jindy, Vee."

,,Tak jo," pomalu se zvedla z postele a na chvíli se zastavila, jako by čekala, že změním názor. ,,Můžeme o tom spolu mluvit jindy."

To víš, že jo, odpověděla jsem v duchu. Jak dlouho si s Violet nemáme co říct? Co když je čas to změnit?