Wraith of the Past

21. část - ,,Far away"

,,Počkej El, zastav se!" Violet mě uprostřed vchodových dveří prudce chytila za paži, kterou jsem ji vzápětí vytrhla a ona klopýtla směrem dopředu. ,,Přestaň bláznit, nemůžeš nikam jet v pět ráno!"

,,Proč bych nemohla?" vykřikla jsem a rozhodila ve vzduchu rukama. Opět jsem jednala unáhleně a věděla jsem, že kdybych teď odjela, už bych se nikdy nevrátila. Zastavila jsem se na prahu a svezla se k zemi. ,,Nic mě tady nedrží."

,,Můžeš na chvíli uvažovat racionálně, sakra? Počkej pár hodin, než začne škola, tam Daniela uvidíš. Měla by sis ještě na chvíli lehnout a prospat se," položila opatrně dlaň na mé rameno. ,,No tak, vrať se do pokoje a můžeme si promluvit."

,,Dobře," zamumlala jsem s očima upřenýma do prázdna. V uších mi stále znělo Danielovo volání ukrývající nekonečný žal a smutek.

Už není moc času, příště si mě nebudeš pamatovat. Odpusť mi to. Prosím, odpusť mi to.

,,Tak pojď," sestra zkřivila rty do polovičního úsměvu a napřáhla ke mně ruku.

Tiše jsme vyšly schody a zalezly do její postele. V domě vládlo ticho, které jako jediné přerušovalo otcovo tlumené chrápání a vítr narážející do oken. Připomínalo mi to noci, kdy mě Daniel navstěvoval jako spánková paralýza a mě uprostřed postele věznily vlastní vzpomínky.

,,Celou tu dobu, co jsi byla pryč,..." téměř neslyšeně Violet zašeptala do prázdna. Její hlas se třásl, jako by se bála cokoliv vyslovit nahlas. ,,Opravdu jsi žila u Daniela?"

,,Ano," přitakala jsem a zachumlala se do peřiny. ,,Je to neuvěřitelné, já vím, ale ano."

,,Jaké to bylo?"

,,Já to asi ani nedokážu popsat. Vím jen, že jsem v životě nebyla šťastnější než tenkrát."

,,A teď znova utečeš?"

Zhluboka jsem se nadechla. Na tohle jsem nedokázala odpovědět ani sama sobě. Nyní se situace změnila a vše se zdálo mnohem komplikovanější než před rokem - Daniel už nebyl jen cizí člověk, tentokrát stál na pozici profesora a mě pečlivě hlídal otec.

,,Já nevím, Vee. Takhle jsem ještě nepřemýšlela. Snažím se všechno vstřebat a srovnat v hlavě."

,,To bys měla," odvětila a zanedlouho usnula.

Půl hodiny před začátkem vyučování mě a Violet vyzvedla Aria. Během cesty neprohodila jediné slovo a tvářila se nezvykle zachmuřeně. Když jsem se na ni pokoušela mluvit, neodpovídala a soustředěně pozorovala cestu před sebou.

,,Promiň, včera jsme se kvůli něčemu neshodli s Ericem," řekla Aria po delší odmlce. ,,Tak mám nějakou divnou náladu a nemám chuť na povídaní."

,,Aha, tak jo," pokrčila jsem rameny a hlavu si opřela o studené sklo okýnka.

Z vozidla jsem před školní budovou vystřelila jsem jako neřízená střela, aniž by brunetka stihla pořádně zaparkovat. Proběhla jsem všechny chodby rychleji, než kdy jindy, přičemž jsem se srazila s pár studenty. U kabinetu profesora Daniela Evanse jsem založila ruce v bok a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla.

,,Co potřebujete?" zpoza dveří vykoukla mladá vysoká profesorka, kterou jsem už zahlédla, jen jsem si nedokázala vzpomenout na její jméno.

,,Já-já hledám pana Evanse," vysoukala jsem ze sebe.

,,Ten tady není," změřila si mě od hlavy k patě a následovně zpražila pohledem.

,,A-a kdy bude? Má mě učit hned teď první hodinu."