Zlý soused 2 (evil neighbour 2 )

8. Willpower

V předchozí části:
"Kdo jsi?"

V místnosti se na pár vteřin vytvořilo ticho.

Podíval se mi do očí, do kterých se doslova vpíjel, následně na to odpověděl.

"Jsem Jason McCann."

"Kde to jsem? Co se to stalo? A proč,-" začala jsem ze sebe chrlit několik otázek, na které jsem chtěla znát odpověď.

Jason si sednul na postel a přiložil mi prst na ústa, čímž mě umlčel.

"Máš moc otázek, zkus chvíli mlčet."

Jeho pohled byl neúprostý, Jasonova přítomnost mě vedla k mírné nervozitě.

Mé tělo reagovalo na jeho gesta všemožným způsobem.

Z pohledu Jasona:

"Teď se budu ptát já. Tvé jméno?"

Mírně s sebou ošila a následně odpověděla.

"Jmenuji se Amy, Amy Green."

"Amy, krásné jméno." Olíznul jsem si své suché rty.

Předstírání a lhaní mi opravdu jde, i přes to, že mě tahle hra nebaví, musím setrvat. I lev je trpělivý při lovení své kořisti.

"Kde to vůbec jsem?"

"U mě doma."

Její výraz vypadal překvapeně a vyděšeně zároveň.

Dělám co proto, abych udržel svoje nenasytné monstrum uvnitř mě.

"Co tu dělám?"

"Měla jsi autonehodu, byla jsi v bezvědomí, pomohl jsem ti a odvezl tě ke mně domů."

"A jak.-"

"Dost otázek," rázně jsem ji přerušil v mluvení.

"Lehni si, potřebuješ odpočívat."

Z pohledu Amy:

Po druhé mě přerušil v mluvení, ale s menším zvýšením hlasu.

Na to se mé tělo zachvělo pocitem strachu.

Bojím se, skoro všeho co jde ze strany mužů.

Mé sebevědomí, nebojácnost, hrdost a vše co dělá člověka silného, mi vzal před pěti lety ten, jehož jméno nechci říct.

Už jen jeho jméno je pro mě noční můra a důvod začít se bát.

Důvod tísně, strachu, stresu či dalších věcí, při kterých hraje roli lidská psychika a dopad na ni.

Udělala jsem jak Jason řekl. Lehla jsem si do jeho postele.

"Bolí tě pořád hlava?" Dotkl se mého čela, nacož jsem sykla od bolesti.

"To beru jako ano," uchechtl se.

"Měla bych jet domů."

Z pohledu Jasona:

Chtíč zakřičet na ni a z plných plic vyslovit na její osobu všechny vulgární slova jsem musel potlačit semknutí pěstí a silou stisknutí očí k sobě.

"Budeš zde, v takovém stavu už nikam nepůjdeš, zítra tě odvezu domů. Můžeš spát v mé posteli já přespím na gauči."

"Děkuji," vydechla jemně mým směrem, že jsem dokázal ucítit její dech na svém těle.

Oklepal jsem se a připomněl si, jak dlouho jsem nezažil slovo orgasmus. Rychle jsem vstal a utíkal do jiné místnosti.

Začal jsem rukama bouchat do zdi, vzal jsem nůž a vzteky probodával polštář.

Celého jsem ho vykuchal pod iluzí, že ostrý hrod, který se zarývá do polštáře se zarývá do ní.

Peří které lítá kolem, stříká její krev po zdech.

Jen tak jsem se dokázal uklidnit.

Jasonovy touhy jsou ztěžka drženy na uzdech, jeho temná duše křičí, nabádá ho, ale on se musí udržet.

Jinak jeho plán odejde s tím vším co chce uskutečnit.

Člověk který si hoduje v krvi a bolesti, jaké mohou být jeho záměry, myšlenky či pocity , má-li nějaké?

Dokáže se nenapravitelný zkažený člověk napravit?

Lze vysvětlit nevysvětlitelné?

Toť otázka.

Pokračování příště.
Děkuji za liky, komenty a mé čtenáře.❤️