V předchozí části: Vyděsil jsem se, když má mysl zaznamenala, že ležím mírně pod podlahou a mé tělo je uloženo v zaschlém vosku, který mi znemožnil pohnout se.
"Vítám tě u nás synu,připrav se na dnešní výcvik, který ti pomůže se zotavit. Bolest bude tvým druhým přítelem a průvodcem každého výcviku, kterého se zúčastníš."
!Písničku si pusťte a vypněte tam, kde to bude napsané!
Byl jsem vystavěn prvnímu úkolu. Stál jsem ve sklepě, ve sklepě, kde nebyly okna, ani nic jiného, čím by se tu dalo rozsvítit světlo.
Všude byla tma, neviděl jsem ani na krok.
Slyšel jsem jen svůj dech, jak nepřetržitě dýchá a své zrychlené nárazy srdce.
Dnešním úkolem je se naučit orientovat ve tmě, bránit se ve tmě, bojovat ve tmě a umět využít v téhle situaci jen dva smyslového orgány, sluch a hmat. Kde samozřejmě bude převládat spíše sluch.
Ve sklepě ale nebudu sám. Bude tu se mnou jeden z mužů z otcova gangu, který má za úkol mě ve sklepě napadnout s nožem.
On mě vidět bude, avšak já ho nikoliv.
! Pustit písničku!
"Hra může začít," ozval se hlas z mikrofonu, který byl hned nade mnou.
Andrenalin mi stoupl do krve. Popadal jsem dech.
Popošel jsem pár kroků vzad, narážejíc do zdi, ruku jsem nechal položenou na studené stěně a pomalými kroky postupoval vpřed.
Zastavil jsem se, když jsem uslyšel pískání, nacož hned na to smích.
Nehýbal jsem se a přestal dýchat. Nedivil bych se, kdyby mi srdce rozbilo hrudní koš, jak moc rychle bouchalo na proti němu.
Začal jsem slyšet skřípání, přesněji takové skřípání, že jeho hrot nože, který mi má zabodnout do těla, položil na stěnu a jak jeho tělo jde dopředu spolu s nožem na zdi, dělá to skřípavé zvuky, které mě mají uvést do většího stavu paniky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Z ničeho nic všechny zvuky utichly. Stále jsem stál, se zadrženým dechem, který jsem už neudržel a zhluboka vydechl.
"Mám tě," studený hlas se odrazil od mého ucha. Srdce mi vynechalo jeden úder.
Špičatý a ostrý hrot nože se mi pomalu zabodával do zad. Pronikavá bolest se mi rozprostřela po celém těle. Dopadl jsem na zem.
Zadrhávaně jsem dýchal. Ve sklepě se rozsvítily světla.
Viděl jsem otce, jak se na mě přes sklo ze shora dívá.
Jeho muž se ke mně s úsměvem sklonil.
"Myslel jsem, že to bude těžší," zvedl se, natáhl nohu a zadupl hrot nože hlouběji.
Sliny mi tekly z úst společně s krví. Víčka se pomalu zavíraly, až se s pocitem slabosti celé zavřely.
!Vypnout písničku!
Z pohledu Amy:
Probudila jsem se na další den, rozlepovala jsem své ospalé oči, koukajíc jestli vedle mě spí i Jason.
Když můj pohled na prázdné místo vedle mě mi dal odpověď, vstala jsem z postele s úmyslem si udělat snídani a připravit se na přednášku.
Jestli jsem byla zmatená, či zklamaná nemohu popsat.
Nemám proč být zklamaná. Pokud bych si měla vybrat mezi těmito možnosti, přikláním se k té první.
Jsem zmatená sama ze sebe co se to se mnou v poslední době děje.
Všechno je to tak zamotané a divné zároveň, ale i přes to, pro moji osobu velice vzrušující a něco nového, co se mi nenaskytlo nikdy poznat a teď to tu je.
Nikdy jsem neznala, ani si nemohla představit, jak vypadá, či jak příjemný je něžný mužský dotyk.
Teď už to vím.
Jenže je to správné?
Je správné pustit si k sobě člověka o kterém nevíte vůbec nic? Je správné myslet na člověka o kterém nevíte vůbec nic? Je správné toužit po přítomnosti člověka o kterém nevíte vůbec nic?
Kde jsem vzala takovou odvahu tohle podstupovat a nechat si to líbit?
Né vždy dělá člověk správné rozhodnutí, či správné věci, protože kdyby ano, nedělaly by jsme chyby z kterých by se člověk mohl ponaučit, ale zase se tu naskytuje nová otázka.
Chci dělat další chyby? Mých chyb bylo dost, mého utrpení bylo dost.
Jenže,..jak velký může být chtíč a touha po něčem novém, že zapomínáte na následky a věci, které se spojují s váší minulostí?
U mě je odpověď jasná. Můj chtíč doslova prahne po něčem novém, nespoutaném a zároveň divokém, co jsem nikdy nezažila.
A tohle vše vidím v Jasonovi, dává mi vše co mé druhé já chce.
***
Po přednášce jsem se vracela domů, slunce zapadalo, na obloze se objevovaly růžové červánky.
Takový pohled mě dobyl neskutečnou pozitivní energií, kterou jsem potřebovala.
Cestou jsem se stavila pro kávu, po otevření těžkých dveří a s pohledem upřený na kelímek s kávou mé nemotorné, nešikovné tělo narazilo do druhého.
"Moc se omlouvám," opakovala jsem jak gramofónová zaseknutá deska, když se kafe rozlévalo všude, kam jen mohlo.
"To je v pořádku," odpověděl ženský hlas.
Vzhlédla jsem ke slečně, která si udržovala příjemný hlas.
Úsměv, který se jí rozprostíral po celém krásném obličeji, zmizel.
"Amy?" Zadrhla se.
Ztuhla jsem na místě, když jsem uslyšela mé jméno od neznámé slečny.
Má mysl začala rychleji pracovat, začaly mi v hlave probíhat jména, kdo by to jen mohl být, až jsem se zastavila u toho jednoho.
"Briano?"
Pokračování příště. Děkuji za liky, komenty a mé čtenáře.❤️
