Zlý soused 2 (evil neighbour 2 )

18. Rozhodnutí

V předchozí části:
Mé tělo se zachvělo. Jsem blázen, blázen do její osoby. Nikdo ji nesmí ublížit.

Je moje, vlastním ji.

Těším se na tu chvíli, kdy se ji zmocním. Těším se na tu chvíli, až ji zničím.

! Až budete mít 'Z pohledu Amy' zapněte písničku !

Dnes jsem měl schůzku se svým otcem. Stál jsem před skladištěm, pozorujíc otce jak se jeho tělo přibližuje k tomu mému.

"Synu," vyslovil, když stál přímo u mě natahujíc paže a líbajíc mé čelo.

"Potřebuji s tebou mluvit," semknul jsem čelist, "pojď za mnou." Otevřel jsem dveře opuštěného skladiště a vedl ho uličkami až ke dveřím, v které po otevření se nacházel podlouhlý stůl se židlemi.

"Posaď se." Nakázal jsem.

Na nic nečekal a posadil se na jednu ze židlí. Pozoroval důsledně mé pohyby.

"Co obnáší tvá nabídka?" Pohledy jsme skenovaly toho druhého obličej.

"Dodržování své práce a dodržování určitých pravidel."

"A co obnáší porušení pravidel?" Opřel jsem se o stůl, "roztrhání hladovými psy, nebo něco zajímavějšího?" Udělal jsem úškrn.

Jeho pohled byl zmatený, věděl přesně jakou hru s ním hraji.

"Koukám, že se umíš zapojit do hry." Pokývnul hlavou.

"Mám přeci tvoji krev," zopakoval jsem větu, kterou mě krmil před měsícem.

"Synu, tobě bych nedokázal ublížit."

"Tak jako si nedokázal ublížit mé matce?" Zvýšil jsem hlas a bouchl pěstí do stolu.

Jeho ruce semkl v pěst. Byl rozzuřený, stejně jako já.

"Synu, dávej si pozor s kým mluvíš. Jsem tu jen pro jedinou věc. Přijímáš moji nabídku, či ne?" Obočí zvráštil a postavil se ze židle, která udělala skřípavý zvuk.

Opřel jsem se o zeď, ticho panovalo v místnosti. Trhavým pohybem jsem se otočil a bez jakékoliv grimasy odpověděl.

"Beru," zlomyslný úsměv smíchaný s vítězným vycenil zuby, který odhaloval jeden zlatý.

"Lépe ses rozhodnout nemohl, synu, buď připraven, mí muži si v jeden den pro tebe přijedou a odvezou tě tam, kde sídlíme, ukážeme ti věci, které je nezbytné umět a vědět. Projdeš výcvikem a poté dostaneš úkoly, které budeš plnit." 

Dořekl a odcházel ze skladiště pryč.

Z pohledu Amy:

Už měsíc jsem Jasona neviděla. Jakoby se po něm slehla zem.

V den kdy mě šel doprovodit k mému domu, to bylo naposled.

V ten den jsem byla vyděšená a zmatená zároveň. Jasonovo chování bylo jiné, zvláštní, divné. Co nemohu vyvrátit je fakt, že se mi jeho odlišnost a nádech tajemna líbí.

Vymyká se od jiných mužů, na které, když se podíváte můžete definovat, jaký je, ale u Jasona?

Ztrácíte se v jeho očích, které vás stáhnou. Není možné se v něm vyznat.

Má v sobě něco neodolatelného co mě nutí na něj myslet, nebo si aspoň představovat jeho blízkost.

Nechápu, kde beru tuhle odvahu, vůbec pomyslet na muže, kterého neznám.

Co to se mnou udělal? Jak to dělá? 

Dohání mě to k šílenství. Pomalu se nevyznávám ani v sobě samé.

Zvuk zvonku se rozezněl domem, který aspoň vrátil mé nohy pevně na zem a uvedl do reálného dění.

Přešla jsem ke dveřím, otevřela jsem je a i hned mým tělem projela elektřina.

Na chvíli mozek přestal vnímat okolní svět a zaměřil se jen na osobu, která stála přímo přede mnou.

"Amy," Chraplavým hlasem vyslovil mé jméno.

"Jasone," udiveně a přikovaná jsem stála naproti jeho mohutné postavě, která se skláněla nade mnou.

"Chyběla jsi mi," přistoupil blíže, pokládajíc jeho dlaň na moji tvář.

Jestli mu Amy doopravdy chyběla? Ano, chyběla.

Měsíc bez její přítomnosti ho užíralo ze vnitř, ale nešlo to jinak.

Musel přemýšlet jak to bude dál, musel pracovat na svém plánu.

Zachvíli se v přítomnosti Amy objeví nová osoba, která bude hrát velkou překážku, ale překážku pro koho?

Pokračování příště.
Děkuji za liky, komenty a mé čtenáře.❤️