V předchozí části: Rozřezávání těl, mučení žen, sekání prstů, trhání kůže, máchání ruk v jejich krvi, je jen zlomek toho, co rád dělám.
Já určují kdo má právo žít a kdo ne.
Vítejte v mém městě, kde vaše životy patří mě.
Na stropě, ve vlhkém, studeném a polorozpadlém sklepě, se houpala lampa.
Pod ní se nacházelo nevinné ženské tělo, které bylo svázáno k židli.
Stál jsem opřený o zeď a sledoval ji.
Každý kousek a záhyb jejího těla, její bezmocnost, její paniku, která mi dodávala na ješitnosti a egu zároveň.
Z úst se ji vypouštěla pára, tělo se třáslo společně s drkotáním zubů.
Pomalými kroky jsem přistupoval k ní.
Slyšela mé kroky, jemně cukla svým tělem.
"Je tu někdo?" Zlomený hlas se rozezněl v mých uších, čímž se mi vytvořil úšklebek na tváři.
"Zajímalo by mě, zda se klepeš strachy či zimou," dotkl jsem se jejího stehna a putoval výše až k jejím ňadrům.
Pod mým dotykem ztuhla, každičký sval se jí napnul, na její tváři se objevily slzy, které dopadaly na odhalené nohy.
"Prosím," skřípavým hlasem začala prosit.
Další fáze, kterou miluji nejvíce, žadonění.
"Proč prosíš, maličká?" Ironicky jsem odvětil, přičemž moji otázku zkrášloval smích.
"Prosím vás," stony od pláče ji bránily mluvit, hlasitě lapala po dechu a snažila se pokračovat, "pusťte mě, nikomu nic neřeknu," sekavě vydechovala a její naříkající zvuky nabíraly na intenzitě.
"Shh," přiložil jsem prst k jejím suchým rtům, "osvobodím tě."
Říká se, nehraj si dlouho se svoji kořistí a proto hodlám tohle pravidlo dodržet.
"Děkuji vám," radostný pláč a mírný úsměv už se ji začínal objevovat na obličeji.
"Měla by jsi mi děkovat," jel jsem více nahoru k jejímu krku, "protože tě vysvobodím z toho nechutného těla." Nůž, který jsem pevně svíral v ruce jsem zaryl do jejího krku.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Krev, která proudila jejím tělem, byla všude.
Všechny doušky života z ní pomalu odcházely a já se na to s úsměvem díval.
Z pohledu Amy:
"Policie pátrá po další dívce, která byla naposledy viděna v parku okolo sedmé hodiny večerní. Policie důkladně prohledává cestu, kterou dívka chodívala přes park, ale bez úspěchu. Více informací Vám podá policejní mluvčí...,"
To bylo to poslední, co jsem slyšela, když jsem vycházela z tramvaje na metro, sešla jsem schody dolů a nastoupila do poloprázdného metra.
Lidi seděli se sklopenýma hlavama na zem.
Jejich výrazy byly smutné, děsivé a plné strachu.
Nechápu co se tu děje a už vůbec ne proč se to děje.
Nepříjemný pocit naplnil mé tělo, dojem, že mě někdo sleduje, byl neúprostný.
Ohlédla jsem se do prava kde stál, držíc se za tyč u prostřed vagónu muž, byl zahalený celý v černém, oči mi tikaly ze strany na stranu nejistotou.
Nevím, zda jsem paranoidní, ale vzhledem k situacím ve městě je to omluvitelné.
S hlasitým nádechem, když jsme vjížděli do neosvětleného tunelu mi zavibroval mobil.
Vytáhla jsem ho a podívala se na obrazovku, která mi zapříčinila silnou dávku elektřiny a husí kůži po celém těle.
Neznámé číslo:
Neměla by jsi chodit v tuhle dobu po městě sama, ještě k tomu co se tu děje tak krásným dívkám jako ty.
Pokračování příště. Děkuji za liky, komenty a mé čtenáře.❤️
