Zlý soused 2 (evil neighbour 2 )

26. Zbytečnost

V předchozí části: Můj strach se stupňoval, věděla jsem, že člověk schovaný za těmito zprávami, nebude mít psychiku v pořádku. Věděla jsem, že mi hrozí nebezpečí. Věděla jsem, že si se mnou zahrává, ale otázka je, kdy přijde na fyzickou část.

Pro Neznámé číslo:
Zavolám na policii.

Neznámé číslo:
Policie nemá žádnou moc, žádnou sílu, nezmůže nic, nezachrání tě, nepomůže ti, protože slečno Amy Green.. tohle město patří mně, stejně jako tvůj život a právo na něj.

!OBJEVUJÍ SE DRSNÉ SCÉNKY!

-další den-

Nechtěla jsem, aby to zašlo někam dál a já se ocitla ve velkém problému.

Už teď jsem na jeho začátku.

Rozhodnula jsem se jednat.

Po včerejších zprávách mé tělo nechtělo spát, ležela jsem v posteli pohlcená myšlenkami a pocitem rizika, který se objevil z ničeho nic.

Unavená a vyčerpaná jsem došla na policejní stanici vyhledat pomoc.

U stolu seděla starší paní. Došla jsem k pultu, aniž bych slušně pozdravila jak mě to od malička rodiče vtloukávali do hlavy jsem okamžitě vychrlila, "prosím potřebuji pomoc."

"Dobrý den slečno, s čím potřebujete pomoci?" Své brýle mírně posunula dolů.

"Včera mi přicházely na mobil výhružné zprávy," silně jsem polknula a odstranila suchost v mém krku.

"Vaše jméno?" Nadzvedla čelo, čímž odhalila velké množství vrásek.

"Amy,..Amy Green."

"Dobrá, počkejte tu, zachvíli si pro Vás kolega přijde, zatím se posaďte," ukázala směrem na lavičku, kde seděli další lidé s truchlivými a žalostnými výrazy.

"Děkuji," odvětila jsem a posadila se mezi lidi, kteří spíše představovali chodící mrtvoly bez života.

Usoudila bych, že jsou to rodiče mrtvých či pohřešovaných dívek.

Na zdi visela televize, která byla přepnutá na zprávy.

"Zatím neúspěšně pátrají policisté po čtyřech dívkách, které zmizely před třemi dny, policisté pátrají i mimo město Toronto, po dívkách je vyhlášeno pátrání. Kriminalisté žádají veřejnost, jestliže mají informace, které by mohly pomoci v pátrání ať se obrátí na policii..."

Mé uši se dostaly do stavu, kdy neregistrovaly další zvuky, zdálo se mi všechno tak zpomalené, lidé kolem mě měli zlomenou duši, kapky slz jim tekly po tvářích, drtily si spánky.

Žádný smích, jen smutek.

"Slečna Green?" Ozval se hlas nade mnou.

Má hlava se zvedla výš, uviděla jsem muže v policejní uniformě, který držel spis papíru a mile se usmíval.

"Ano," mé tělo se zvedlo a uvedlo do pozoru.