Zlý soused 2 (evil neighbour 2 )

16. 'Shawty'

V předchozí části:
"Díky, to stačí máš to u mě."

"Radím ti, ruce pryč Jaso,-" než stačil dopovědět větu, típl jsem hovor.

"Však se ještě uvidí."

Z pohledu Amy:

Jela jsem vlakem domů z večerní přednášky.

Ztracená ve svých myšlenkách, nechápajíc dění kolem mě.

Myslela jsem na něj,.. na Jasona.

Tu chvíli, kdy mě nechal stát zmatenou venku před mými dveřmi, neschopnou otevřít si je.

Co se to se mnou děje?

Neznám toho muže, nevím co je zač, i přesto se nechávám unášet chvilkou, kdy jeho rty byly na těch mých.

Sáhla jsem si na své rty a zavřela oči, představující jejich chuť.

Co to se mnou udělal?

Můj strach z mužské přítomnosti nezmizel, je tu nadále s námi, ale přesto mám tendenci si představovat jeho přítomnost.

Od našeho setkání uplnynulo dvanáct dní, od té doby jsem ho neviděla.

Světla ve vlaku párkrát zablikala, což upoutalo moji pozornost.

Podívala jsem se na jaké stanici vlak zastavuje.

V mé mysli proběhlo několik vulgárních nadávek, když jsem si uvědomila, že jsem přejela stanici kde jsem měla vystupovat.

Vylezla jsem z vlaku a vydala se podívat, kdy mi jede další vlak.

"Skvělé, mělo by mi to jet za pět minut," vyslovila jsem si pod nos.

Při mé smůle se na velké tabuli objevil tučně červený nápis.

"Vlak do Toronta bude mít tři hodinové spoždění."

"To si snad děláte srandu," zoufale jsem vyslovila do chladného večerního vzduchu.

Rozhodla jsem se vydat pěšky domů, rozhodně lepší hodinová cesta domů, než tři hodiny čekání.

***

Byla jsem skoro doma, procházela jsem temnými uličkami, vnímající sebemenší zvuk.

Dávka adrenalinu se mi vlévala do krve, měla jsem strašný strach.

V kapse mi zavibroval mobil, nacož jsem cukla svým tělem od leknutí.

Neznámé číslo:
Neměla by jsi chodit tak pozdě večer sama.

Mé tělo se zastavilo. Každý sval ztuhnul, hrdlo se mi stáhlo a dech se mi zadrhnul.

Začala jsem se kolem sebe rozhlížet.

Stěží jsem polknula.

Když jsem nikoho neviděla, má mysl si začala namlouvat, že je to omyl, jenže to mě hned vytrhlo z mých naivních představ.

Neznámé číslo:
Nemůžeš mě vidět Amy.

Začala jsem rychle utíkat domů, v kapse mi opět zavibroval mobil, ignorujíc zprávu jsem bezmyšlenkovitě utíkala dál a dál.

***

Píchlo mě u plic, chytla jsem se za místo odkud šla bolest, zhluboka se vydýchávajíc.

Zavibroval mi znovu mobil.

Vyskytl se mi po vytáhnutí mobilu pohled na dvě zprávy.

Neznámé číslo:
Je uspokojující vidět strach ovládající tvoje tělo.

Neznámé číslo:
Přede mnou neutečeš, shawty.

Mé zorničky se rozšířily do extrémních rozměrů.

Takhle mi říkal jen jediný člověk na světě..., Justin.

Jeho jméno zaplnilo mou mysl.

Všechny vzpomínky mi během jediné sekundy proletěly hlavou.

Mé pocity se zpátky vrátily.

Úzkost, strach, obava, tíseň, hrůza, zděšení, pochybnosti a všechno co mě v minulosti sužovalo bylo zpět.

Slzy v bíhajíci do očí mi stékaly po tváři.

Otočila jsem se se silným nárazem do hrudi, vzhlédla jsem nahoru k obličeji neznámému.

"Jasone?"

Pokračování příště.
Děkuji za liky, komenty a mé čtenáře.❤️