Po škole: Kolik je hodin? 15:30 Hmm... Měla bych si už vybrat slušné oblečení. Proč se sakra upravuju?! Vždyť je to kamarád! Ale co když..? Arr! Karolíno! Tak se sakra rozhodni, jestli bude Harry kamarád nebo přítel! Ale i tak jsem si šla vybrat vhodné oblečení. Vzala jsem si růžové triko s krátkým rukávem, černou sukni a růžové botky. Fuj, proč růžová? No tak 1. Abych nebyla moc závislá na červenou barvu 2. Nic lepšího nemám K tomu vůbec neladí ta brož, ale musím si ji vzít.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Hej! Neumím kreslit sukně jo? Takže nenosím jako zastřižené sukně.) Vzala jsem si kabelku a do ní jsem dala peněženku, mobil a nejdůležitější Woo. Jo a kapesníky, kdyby se něco stalo. Mohla jsem vyrazit. Kolik je? 15:45 Co?! Mě to trvalo tak dlouho? Většinou jsem oblečená za pět minut. No nic. Jo a klíče od baráku. Rodiče jsou pořád v práci. KM: Ale kampak? Že by rande? Já: Nechtoho Kamilo. KM: No co je? Tebe jsem dlouho neviděla tak upravenou. A ještě na sobě růžové triko. Já: No a? A já už musím. Čau. KM: Čau. Šla jsem do parku, protože já hloupá husa nevím, kde je kavárna. A ještě jsme si nedali sraz kde a nedala si číslo s Harrym. To je děs. Možná bude mít Marinette nebo Alya. První zavolám Alye. Najdu si ji v kontaktech a kliknu. Chvíli si tam čekám a poťukávám si nohou. Nemyslite si, že jsem nějaká nána. To teda ne! Už mi to zvedla. Konečně! Já: Čau. Nemáš náhodou Harryho číslo? AL: Ne, ale zrovna tady u mě je. Já: Super! Mohla bys mi ho, prosímtě dát? AL: Jasně, kočko. H: Ahoj Kajko. Já: Ahoj Harry. A neříkej mi tak. H: Ok. Co potřebuješ a kde si? Já: To je právě ono. Já nevím, kde je kavárna. H: Aha. No kde si? Já: V parku. H: Ok. Jdu pro tebe. Nikam nechoď. Já: Ok. A ukončila jsem to. Rozhlížím se po volné lavičce. Jednu jsem našla, tak jsem k ní šla. Sednu si a čekám. Najednou se mi zavrtí kabelka. Otevřu ji a vykukne Woo. Já: Co potřebuješ? W: Nic, ale chci říct, že ti to sekne. Já: Dík. H: Ahoj! V dálce už zahlédnu Harryho. Ihned jsem zavřela kabelku. Já: Ahoj. H: Sluší ti to😘. Já: Díky😳. H: Tak....... Jdem? Já: Jo. Jdeme do té kavárny, kde jsem se byla transformovat. To si země děláte srandu?! Jako fakt? Teď se cítím trapně. ( Aby to furt nebylo z pohledu mě, tak teď bude z Harryho pohledu )
Harry: Byly jsme už v kavárně a já se rozhlížím po volném místu. Bingo, našel jsem. Byl jsem gentleman tak přesunu židli tak, aby si mohla sednout Karča a přisunout ke stolu. Ani nevíte, jak ji to moc slušelo. Všiml jsem si té jeji broži. Proč si ji pořád nosí? Nechci být úchyl, ale mě to zajímá. Já: Karčo? KR: No? Já: Proč nosíš brož? Zatvářila se nervózně. Asi mi to nechce říct. No.. Neva. Já: Nevadí. Když mi to nechceš říct. Ona se usmála a dívala se do menu, jaký druh by si dala kafé. Já si zatím nic nedám. Chci ji víc poznat. Ale proč? Mám takový pocit, že ji miluju. Ale proč sakra? Vždyť se známe už.... Sedm- šest dní? Fakt nevím, ale určitě k ní něco cítím. Už byla u nás servírka. Byla to dívka. Mladá jako my. Servírka: Taak co si dáte? KR: Já bych si dala capuchino.(píšu to zprávně?) Já: Já zatím nic. Servírka: Dobře. A podívala se na mě s úsměvem. Co? Nastal trapné ticho, kromě šumu lidí. První jsem promluvil já: Já: Taak... Jak se ti tu líbí v Paříži? KR: Ani nevíš jak moc. Sice jsem z česka, ale vy francouzáci jste hodní. Odnarozdíl Lišaje. Byl jsem dojat, že si o nás takhle myslí a zasekl jsem se u Lišaje. Jak o něm ví? H: Jak víš o Lišajovi? Zčervenala. KR: Ehmm... Eee... Prostě to vím. Něco mi na ni nesedělo. Jako kdyby nám něco tajila. Ale co? Kruci! Proc jsem tak zvědavej? Musím to zjistit. H: Aha... Už k nám došla servírka s kávou a zrovna se chce odskočit Karča. Já Ok. Ještě u nás u stolu stála servírka. Co chce? Servírka: Tady máte odemě číslo. Dá mi kartičku a odejde. What?! Došla už Kajka a netvářila se moc nadšeně. KR: Co máte spolu? Já: N-nic.... KR: Fajn.😑 Já: Jsi v pohodě? KR: Jo jsem. Zase vztala a šla k té servírce. Co ji chce udělat?
Karča: Chtělo se mi na malou. Tak jsem šla. A jak jsem se vracela zpátky, uviděla jsem tu servírku ještě u stolu a dávala Harrymu nějakou kartičku. Docela dost ve mě proudila žárlivost. Ale proč sakra?!! Došla jsem ke stolu a ptala se Harryho, co mají spolu. On "nic". Už trošku víc mě to naštvalo. Proudila ve mě taková žárlivost! Ovládej se Karolíno! Vždyť to byla hloupá kartička. Ale mé svědomí říká, ať jdu za tou servírkou. Poslechla jsem. Šla jsem za servírkou a chtěla jsem na ní zakřičet: Nech mího přítele! Ale on není přítel. Zastavila jsem se. Otočila paty a kráčela zpátky ke stolu. Sedla jsem si a pořád nad tím přemýšlela. Mě se ta servírka vůbec nelíbí. Ale vůbec. Má blond-vlasy až po pás. Blondýnky nemám moc v lásce. Najednou ucítím něčí dlaň na mé dlani. Zvednu hlavu a byl to Harry. Asi jsem se ale fakt zamilovala. Dívám se do jeho modrých mořských očí. Jsou tak krásné. On se mi taky díval do očí. Najednou mi prozvoní mobil. Proč?! Vytáhla jsem mobil a podívala se, kdo to je. Kamila?! Do***ele co chce?! Tipla jsem to. A zase začal zvonit. Vzala jsem to. Já: Co proboha chceš?! KM: Chci ti něco ukázat. Já: Neno vhodná doba. KM: Prosím. Pojďte s Harrym do parku ke kašně. Je tam oslava. Já: Oslava?! KM: Jop. Já: Oky jdem tam! Čau! Já miluju oslavy. Ale čí je to oslava? Neřešme to. Řekla jsem to Harrymu a on kývl, že jo. Tak jsme šli do parku. Mám takový pocit, že nás někdo sleduje. Ale co.
Už jsme byly v parku, ale žádná oslava. Byly tady stánky se srdíčky cukříky... Prostě romantické věci. Kamilo?!!! Já tě asi zabiju! Harry se na to díval úplně jinak než já. On se... Usmíval? Šli jsme k jednomu stánku se srdíčky. Byly na ně jména. Jedno tam bylo mé, ale napsané jinak než v češtině. Bylo anglicky. Caroline. On mi chce koupit? Nene děkuji Harry. Já: To n-nemusíš Harry. I tak d-děkuji. H: Nene. Já ti to koupím. A už to zaplatil. Ach jo. On je tak.... Žeru ho. Už se nevykroutím. Už jsem se skutečně zabouchla. Sedli jsme si na lavičku a pozorujeme lidi jak okolo nás prochází. Najednou se naše oči potkali. Usmívám se a on taky. Chytneme se za ruce a pomalu se přibližujeme k sobě. Ještě milicenťák.. Už se naše rty spojili. Byla to krása. Ještě jsem nic takovýho nezažila. Za chvíli jsme se odtáhli. A řekl mi něco, co mě roztálo. H: Víš Kájo... Hned, jak jsem tě zhodil na zem a začal kopat, uviděl jsem ve tvích očích strach, ale taky i lásku. A v hlavě mi zajiskřilo. Jak si mě převrátila a začala bouchat do hrudníku, zamiloval jsem se. Takovou holku jsem dlouho hledal. Odvážnou, laskavou, roztomilou a ... Už nevím, co říct. Já to pochopila. Nema slov. A to mi stačí. A pokračoval. H: Miluju tě Kajko.😍😉 Já: Já tebe taky a to si řekl schválně, že jo? H: Jop. Já: Tak můžeš mi takhle říkat. H: Tak dobře. Kajko.😂 Já: Hej, ale ne jen tak.😀 A zase se naše rty spojili. Najednou se ode mě odtrhl. Co to? H: Zmyz mi s očí! Nechci tě ani vidět! Co se to stalo? Viděla jeho oči jak jsou černé. Ne modré. Zaslechla jsem smích. Padouch. To byla ta servírka?! What?! Já fakt uškrtím.
._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._.
Já jsem taková žárlivka :D. Trochu romantiky ne? A žárlivosti. Ta servírka mě fakt štve. Nebude nabalovat mého kluka! No nič Čauu!
