Fallen

Prolog

„Jungkookie!" jmenovaný chlapec se rychle otočil za povědomým hlasem a okamžitě, jak spatřil osobu, které hlas patřil, se radostně usmál. „Hyung, už jsem myslel, že jsi na mě zapomněl." mladší našpulil své rtíky, možná jen proto, aby jeho staršího bratra donutil se cítit vinně, že ho tu nechal čekat více jak deset minut nebo možná také protože to byl jeden z jeho dětských zlozvyků, které se ne a ne odnaučit.

Jeho starší bratr se na to jen usmál a povzdechl si, už moc dobře znal jeho chování na to, aby se cítil provinile za menší zpoždění. „To bych si nikdy nedovolil." smích staršího ze dvou chlapců se okamžitě dostal k uším mladšího a ten už bez špetky podráždění či naštvanosti se usmál.

Dva nevlastní bratři. Jeon Jungkook a Jung Hoseok. I přes to, že starší žil v jiném městě, teda to si myslel minimálně jeho mladší společník, si byli blízcí, i když méně než si Jungkook myslel. Hoseok vždy skrýval, před svým mladším bratrem tajemství, možná jich bylo hodně a možná to bylo jen jedno velké tajemství, před kterým chtěl svého bratra držet dál.

Hoseok se něžně usmál na Kooka a pak se nervózně rozhlédl po okolí. Byli na náměstí nedaleko Kookova domu a chtěli si jít sednout do protější menší kavárny. Nebylo to nic zvláštního, pro ně takový menší sobotní rituál, který už dodržují nejméně 3 roky. Ale staršímu se dnes něco nezdálo, už minule měl v přítomnosti mladšího zvláštní pocit, ale dnes to bylo silnější a pro staršího více nepříjemné.

„Hobi-hyung? Můžeme jít?" mladší lehce nadzdvihl jedno obočí a starší, jakoby se probral z lucidního snění, se lehce otřepal a hned přikývl. Oba chlapci se vydali přes silnici do kavárny, a jakmile dorazili, Hoseok dal servírce jejich objednávky, bez toho aby se musel mladšího na něco ptát.

Chlapci se usadili a Kook začal vyprávět, co nového se za týden stalo. Bylo to docela podobné jeho minulým týdnům, nakonec Kook byl jen sedmnáctiletý středoškolák, který se pomalu blížil ke svým dalším narozeninám a velmi blízkému dokončení školy. Kook zaujatě vyprávěl jeho menší trapas s jednou dívkou, která se mu líbila, když v tom začal tempo vyprávění zpomalovat a upřeně hleděl za staršího.

Starší se otočil za sebe, aby zjistil, co upoutalo pozornost jeho mladšího bratra a všiml si hezké a mile vypadající servírky, která jim nesla jejich objednávky. Dívka položila jeden horký nápoj před staršího, a když se chystala vzít z tácu i druhý horký nápoj, tác se zvrhl a kdyby se Kook obratně neodstrčil, jistě by byl opařený. Z Hoseokova úhlu to skoro vypadalo, jakoby tác převrhla schválně. „Já se opravdu omlouvám." vypískla nervózně a trochu zmateně servírka.

„Nic se nestalo." špitl Kook a trochu vyděšeně zíral na dívku, která už po sobě uklízela její nehodu s pitím. Jakmile vše uklidila, s další omluvou se vydala pryč. „Jsi v pořádku?" zeptal se starší a mladší si skousl rty a nijak nereagoval. „Kooku, děje se něco?" hlas staršího byl zastřený čirou obavou. „To jen... Přišla mi, jakoby měla prázdný pohled, když sem šla. Možná spíše, jakoby... To je jedno hyung." mladší nejdříve mluvil zamyšleně, ale poslední část věty odbyl i spolu s mávnutím ruky.

Starší chlapec se nejistě podíval na mladšího a nervózně polkl. Musí tu být něco opravdu špatně, když si toho všímá i Kook a to je jen obyčejný člověk. Pomyslel si starší, ale aby na něm nic jeho bráška nepoznal, vykouzlil na rtech lehký úsměv.

V kavárně se chlapci zdrželi bezmála další hodinu. Když vyšli ven, slunce bylo pořád jasně vidět a nevypadalo to, že by se mu chtělo někdy zmizet z obzoru. Oba se vydali k silnici a čekali, až jim semafory povolí přejít. Zelená brzy vystřídala červenou a mladší z dvojice neváhal a udělal první krok, zatímco starší stál jako v transu. Vše se mu jakoby zpomalilo. Ruce, nohy, vlastně jakákoliv část jeho těla ho odmítla poslouchat. Teď už si byl stoprocentně jistý, že se něco děje a že to rozhodně nebude nic dobrého.