Fallen

5.Kapitola

Nepříjemný zvuk mého mobilu, mě dostal ze spánku. Ospale jsem zamžoural na display, který ukazoval číslo mého šéfa. Hned jsem přijal hovor a zvedl se z postele, tak abych Hobiho nevzbudil. „Ano?" řekl jsem šeptem a sledoval, jestli brácha pořád spí. Naštěstí spal. „Jungkooku, vím, že jsi řekl, že ti přijelo příbuzenstvo a že potřebuješ na nějakou dobu volno, ale Minhee je nemocná a Soojae to tu sama nezvládne celý den. Je pátek a já tu kruci potřebuju minimálně dvě osoby. Moc dobře víš, jak jsou pátky narvané." hlas mého šéfa zněl podrážděně a unaveně.

Lehce jsem si skousl ret a přemýšlel, jestli mám jít. Jsou to už skoro dva týdny, kdy jsou tu kluci a od té příhody s andělem v mém pokoji se nic nestalo. Třeba se mi to všechno jen zdálo a kluci to s tím vším přehánějí. Kdyby se mě něco snažilo zabít, už to jistě udělá.

„Nebojte, přijdu tam na devátou. Ale se Soojae jsme jen pořád dva, bude to pořád těžké." zamumlal jsem a šéf si povzdechl. „Já vím, zkoušel jsem někoho najít, ale všichni už něco mají. Jsi moje naděje, vím, že to dokážeš jen se Soojae. Nemám nikoho lepšího než tebe Jungkooku." šéf mi položil poklonu a já cítil, jak lehce rudnu. „Nezklamu vás, pane." zamumlal jsem do mobilu a s tím ukončil hovor.

Rychle jsem ještě navštívil koupelnu a s rychlou sprchou a ranní hygienou jsem ji asi za patnáct minut opouštěl. Seběhl jsem schody dolů a našel na gauči ležet Taehyunga. „Kooku?" promluvil, jakmile mě uviděl a posadil se. „Ahoj, musím jít, mám práci. Mám něco koupit po cestě zpět?" zeptal jsem se a začal na sebe navlékat mikinu. „Děláš si legraci, že ano? Před měsícem tě málem srazilo auto, před dvěma týdny to světlo a ta holka u tebe v pokoji a ty jdeš ven? Taky bych ti rád připomenul, že ta holka tě vyděsila tak, že jsi dva dny pořádně nepromluvil, jak jsi byl vyděšený." koukal na mě nevěřícně a já zbledl.

„Musíš to stále připomínat? Nemůžeme se jeden den chovat, že je vše normální?" zeptal jsem se s nadějí a on se rozesmál. „Jasně normální, vůbec nemáš v domě šest padlých andělů. Vůbec se tě další padlý nesnaží zabít. Nemůžeme se chovat, jakože se nic neděje, protože se sakra děje!" zařval na mě a já smutně sklopil hlavu. „Já tam, ale musím jít. Je to moje práce." zamumlal jsem a on si povzdychl. „Můžeš jít se mnou. Pátky nestíháme, takže se nám bude ruka navíc hodit." usmál jsem se na něj a on se na mě naštvaně podíval.

„To, že jsem tě jednou zachránil, neznamená, že tvoji prdel budu zachraňovat pořád!" rozkřikl se na mě a já přešlápl na místě. „Nemyslel jsem to takhle. Když se něco stane, nech mě být. Řekneš, že ses snažil, ale nepovedlo se ti to. Vím, že bys byl raději, kdybych zaklepal bačkorama, a nedivím se ti." upřímně jsem se na něj usmál a on si frustrovaně prohrábl vlasy.

Taehyung mě pořád blbě snášel, ale nějakým zvláštním způsobem se snažil se mnou vycházet. „Tak hele. Já tě nikdy zachránit nechtěl. Moje tělo tak reagovalo samo. A víš, jak by se Hoseok cítil, kdyby se ti něco stalo? Uvažuješ někdy nad tím, co pro něj znamenáš?!" Taehyung zněl opravdu naštvaně a já se cítil čím dál více provinile.

„Já bych pro něj udělal to samé, ale já tam opravdu musím jít a stejně byla přímo v mém pokoji. Je jedno, kde budu, až mě bude chtít. Tae prosím... Pojď se mnou anebo mě pusť. Nemůžu tu celý dny sedět. Nikdo netuší, kdo to je. A já nehodlám celý život sedět na gauči a čekat, až mě někdo zabije." nahodil jsem psí kukuč a rukama třel o sebe, jakože prosím a Taehyung si povzdechl. „Dobře jdeme." řekl poraženecky a já se mu pověsil na ruku. „Jééj!" vykřikl jsem a začal ho táhnout ven, dokud jsem si neuvědomil, co jsem udělal a okamžitě jsem ho pustil. Taehyung se na mě naštvaně díval, ale nic neříkal.