Fallen

Epilog

Proč máme sakra doma ty blbé schody?! Zasténal jsem v duchu, když jsem scházel dolů do kuchyně. Dům byl překvapivě tichý a já myslel, že ještě všichni spí. Když jsem však přišel do kuchyně, tak jsem zjistil, že tomu tak není.

„Kooku! Máš být v posteli!" vyjekl Hoseok a já se usmál. „V pořádku hyung. Už je mi lépe." usmál jsem se a on ke mně přišel a pořádně mě objal. „Stejně, děláš mi starosti." řekl, když se odtáhl a já se slabě usmál.

Byly to už dva přiblblé týdny, co jsem zpátky a fakt, že jsem skoro celou dobu prospal, byl značně znepokojující. Yoongi přišel do místnosti a když si mě všiml, zarazil se. Pomalu ke mně přišel a začal si mě prohlížet. „Co?" zeptal jsem se a na jeho tváři se ukázal malý úsměv. „Jen se ujišťuju, že vypadáš lépe." řekl starostlivě a já sklopil hlavu.

„Děkuju za vaši starost, je mi líto, jak to dopadlo." zamumlal jsem a Yoongi mi položil ruku na rameno. „Jde o Jina?" zeptal se Hobi a já přikývl. „Je mi to tolik líto, kdybych-" „Kooku, Jin žije. Je teď jen hodně slabý, ale bude v pořádku." řekl Yoongi a já si povzdechl.

„Mám spíše strach o Joona. Nedělá nic jiného, než kolem něj dvacet čtyři hodin denně skáče. Snažil jsem se ho přesvědčit, ale jediné co se mi podařilo, bylo donutit ho jít se najíst a taky prospat, teda jestli se dvě hodiny dají počítat." zavrčel Yoongi a já si povzdychl. Věděl jsem, že je to špatně, věděl jsem, že takhle se Joon akorát zhroutí. Věděli to tu všichni, jediný koho Joon trochu poslechl, byl vždy Yoongi. Ale tentokrát tu neměl moc ani on.

„Můžu s ním zkusit promluvit. Nebude to vadit, ne?" zeptal jsem se a oba přikývli. „Jen do toho." Hobi zvedl oba palce a já se usmál. Pomalu jsem vyšel schody nahoru a rozešel se do pokoje, který sdíleli Joon, Jin a Yoongi. No v posledních týdnech spíše jen Jin a Joon, zatímco Yoongi spal u Jimina a Hoseoka.

Lehce jsem zaklepal na dveře a vešel dovnitř. „Joone?" zašeptal jsem, a když jsem viděl, jak podřimuje vsedě, vyděsilo mě to. Tohle bylo opravdu špatné. Přišel jsem k němu a lehce jím zatřásl. „Joone." zamumlal jsem, ale ne moc nahlas, abych nevzbudil Jina.

Namjoon sebou lehce trhl a pak se vyděšeně podíval na Jina. „Joone klid. Je v pořádku, to ty nejsi v pořádku." řekl jsem a Joon zavrtěl hlavou. „Jsem v pořádku-" „Namjoone viděl ses? Vypadáš hrozně... Kluci mají strach a co teprve Yoongi? Je rozhozený a-" Joon mě stáhl k němu na klín a zacpal mi pusu. „Klid Kooku." zamumlal a svůj pohled směřoval k mým rukám.

„Bolí to?" zeptal se, když přejel po obvaze a já váhavě přikývl. „Nechce se to zahojit. Myslel jsem, že když jsem víla, tak se to hned zahojí, ale ono-" „Víly se léčí díky své energii a tobě byla dlouhou dobu vysávaná. Kooku, je opravdový zázrak, že dokážeš chodit. Je zázrak, že vůbec žiješ. Když jsme tam došli, nevěřili jsme, že ještě někdy budeš v pořádku. Kdybys byl jen víla, byl bys mrtvý." řekl vážně a já sklopil pohled na své ruce.

Na obou zápěstích jsem měl obvazy, které byly lehce prosáklé krví. „Měl jsem umřít. Měl jsem to být já. Ne Jin a Tae..." zamumlal jsem omluvně a Joon mi okamžitě vrazil pohlavek. „Nemluv tak Kooku." zavrčel a já se nadechoval k protestu, ale další hlas mě zastavil.

„Má pravdu Kookie, neříkej to. Slyšet to Tae tak zešílí." otočil jsem se za hlasem a viděl unaveného Jina. „Hyung." vypískl jsem a sedl si na postel vedle něj. „Omlouvám se hyung! Je mi to-" „Kookie!" vyštěkli oba dva a já našpulil rtíky. Joon se zvedl a došel pro náhradní obvazy, zatímco se Jin opatrně posadil na posteli.

„Neměl by ses moc hýbat." napomenul ho Joon a taky si přisedl na postel. „A ty by ses měl jít kruci vyspat." zavrčel na oplátku Jin a já se ušklíbl. „Můžu vyklidit otcův pokoj. Ty a Yoongi si ho můžete vzít a nemusíte se bát, že zraníte Jina při spaní." usmál jsem se a Joon mi začal převazovat zápěstí. „Jak prostě jinak říct, že jsem tu nechtěný zboží a že mám být sám." řekl naštvaně Jin a já se ušklíbl.