Fallen

16.Kapitola

Do plic se mi začal hrnout čistý a lehký vzduch. Zaslechl jsem proud vody někde nedaleko mě. Přesněji to znělo jako vodopád. Což bylo naprosto divné a já věděl, že je něco špatně. „Jungkooku?" uslyšel jsem matčin hlas a pomalu otevřel oči. Ležel jsem na vlhkém trávníku a vedle mě tekla řeka.

Stoprocentně tu bylo něco divného. Kde jsem se tu vzal? Kde jsem vlastně byl, než jsem se ocitl tady? „Jungkooku neměl bys tu být." znovu se ozvala matka a já se posadil. „Umma? Proč jsem tu? A proč jsi tu ty? A kde to vlastně jsme?" zeptal jsem se a ona se na mě mile usmála.

„Já tu mám být, ale ty nebo tví přátelé ne." zamumlala a já se na ní tázavě podíval. „Jací přátelé?" zeptal jsem se a ona ukázal někam za mě. Pomalu jsem otočil hlavou a všiml jsem si nedaleko nás krásného chlapce, který ležel v trávě. „Kdo je to? Měl bych ho znát?" zeptal jsem se a ona přikývla. „Je to tvůj soulmate, drahoušku." zamumlala a já nechápavě natočil hlavu.

Soulmate? Myslí mi probleskla vzpomínka na Namjoonovi slova. 'Zní to jako byste byli soulmate...' Spřízněná duše? „Tae?!" vyjekl jsem a chtěl se rozběhnout za ním, ale zastavil mě hlas matky. „Jungkooku nedotýkej se ho!" vykřikla a já se zarazil. „Kooku, uvědom si, kde jsi teď, a kde jsi byl před chvílí." rozkázala mi a já začal přemýšlet. „Vzpomínám si na křik... na strach... bolest... Byli jsme ve skladu, že?" zamumlal jsem a ona přikývla.

„Když jsi ztratil vědomí, začalo to být opravdu zajímavé." podotkla a já nahlas polkl. „Co se stalo? Kde to jsme?" zeptal jsem se lehce vyděšeně. „Myslím, že by ti mělo dojít, kde jsi..." zašeptala a já se vyděšeně podíval na Taehyunga. Nemůžu... on nemůže...

„Jsem mrtvý?" zeptal jsem se a ona zavrtěla hlavou. „Je to něco před smrtí. Musíme tu počkat na anděla smrti. Máš čas se vrátit zpátky a zachránit ho." máma pohodila hlavou k Taehyungovi a já se na ní překvapeně podíval. „Zachránit? Ale jak? Na anděla smrti? Nedostal by se tak Tae znovu do nebe?" zeptal jsem se a ona zavrtěla hlavou. „Tak to není Jungkooku. Andělem se musíš narodit. Po smrti tě nečeká nic jiného než prázdnota. A ohledně záchrany tvé spřízněné duše... Musíš sám vědět, co dělat." lehce se usmála a já cítil v hrudi bolest. Co když to nedokážu?

„Jak se vlastně můžu vrátit?" další má blbá otázka, ale ona ji stejně zodpověděla. „Jen zavři oči a přej si to." větu doprovázel úsměv a já přikývl. „Co to všechno mělo znamenat?" pronesl jsem zraněně a ona sklopila pohled. „Ten přívěsek... To jí drželo na živu a dávalo sílu. Když se ho dotkne někdo jiný, než ona, zabije ho to, právě kvůli energii v tom přívěsku. Nikdy bych ti neublížila Jungkooku, tohle byla jediná šance. Ale už žádné další otázky, musíš jít." zamumlala a upřímně mi po celou dobu hleděla do očí.

„Ale co ty?" položil jsem poslední otázku, i když jsem už neměl a její úsměv se změnil. „Pro mě je už pozdě Jungkooku. Nemám kam se vrátit." zašeptala a já vyvalil oči. „Umma-" „Musíš se okamžitě vrátit Kooku. Jestli ho chceš zachránit." přerušila mě a já přikývl. Taehyung je nakonec nejdůležitější.

Rychle jsem zavřel oči a přál jsem si být u kluků. Přál jsem si být u Taehyunga. Zvuky řeky začaly pomalu mizet a nahradili je zvuky těžkého dechu a něčího hlasu.

≈≈≈≈≈

„Probírá se! Kooku! Slyšíš mě?" k uším se mi dostal Hoseokův hlas, ale nebyl jsem ničeho schopný. Ta nesnesitelná bolest zase otupovala celé mé tělo. V krku jsem měl zase sucho a můj dech se zadrhával. „Jak jsou na tom ostatní?" znovu Hobiho hlas a já začal být pozorný. Možná jsem se nedokázal probrat, ale vnímal jsem, to bylo dobré. Musel jsem se ale ještě více snažit. Pro ně, pro Taeho.