Fallen

7.Kapitola

„Jungkook." neznámý hlas se ozval místností, jakoby se mě snažil dostat ze spánku. „Jeon Jungkook." znovu ten samý hlas, netušil jsem, komu patřil, ale něco mi říkalo, že bych ho měl znát. „Pojď za mnou Jungkooku." jsem si jistý, že hlas té dívky jsem nikdy neslyšel. Tak proč? Pomalu jsem otevřel oči a jednou rukou si je promnul. Podíval jsem se po pokoji, který byl zahalený temnotou a podíval se na teplo, které mě hřálo z boku.

Na mém boku byl nalepený Hoseok a jednu ruku, měl přehozenou přes můj bok a v poklidu spal. Mžoural jsem po místnosti a snažil se najít viníka, jenž mi sebral můj spánek, ale nikdo tu nebyl. Že by jen sen? Ospale jsem svůj pohled stočil k digitálním hodinám, které ukazovali skoro šest ráno. Moc, moc brzy. Přitulil jsem se k Hoseokovi a zavrtal mu hlavu do hrudi, aby se mi lépe spalo.

Cítil jsem, jak si mě pomalu a opatrně odvádí spánek, když v tom jsem to uslyšel znovu. „Jungkooku, ty víš, že se to stane." prudce jsem otevřel oči a zvedl hlavu, abych viděl do pokoje, ale pořád tu nikdo nebyl. I když byla tma, byl jsem si tím jistý. Ale co to bylo? A co se stane? „Přijdu si pro tebe a vezmu si tě. Budeš jen můj, tvoje tělo bude jen mé." hlas nabíral na intenzitě a ten tón zněl, jako by se mi ta osoba chtěla vysmát.

Znovu jsem se natiskl na Hoseoka a tentokrát si zakryl uši. Jen se ti to zdá, jen už začínáš z toho bláznit, tak se uklidni, bude to dobré. Snažil jsem se uklidnit sám sebe, ale moc to nezabíralo. „Budeš můj, i když tu máš ty břídily." hlas byl pořád stejně slyšet, jakoby mi to ta osoba říkala přímo do ucha a já se oklepal. No tak, přestaň. Nechci to slyšet. „Určitě tě taky zajímá, kdo z nich se pro tebe obětuje jako první. Kdo asi první-" „Dost!" zařval jsem a schoulil se do klubíčka a vůbec nebral v potaz, že proberu Hoseoka.

Dívčin hlas, ale neutichal. Spíše naopak se mi v uších její slova ozývala častěji a hlasitěji. Její tón byl výsměšný a chvilkami i výhružný. „Prosím dost, to stačí... Dost!" cítil jsem v očích slzy, které stékaly z podvíček i přes to, že jsem je měl zavřené. Najednou si mě ruka kolem mého boku přitáhla k vlastníkovi a jeho druhá ruka mě začala tišivě hladit po vlasech. „Kookie jsem tu, vše je v pořádku." zašeptal a prsty jeho jedné ruky se vpletly do mých vlasů. „Hyung, ať už to neříká, já už to nechci slyšet." zavzlykal jsem a namáčkl se víc na bráchu.

„Kooku, zlato, nikdo tu nic neříká. Byl to jen sen." opatrně zašeptal a já se pomalu posadil a zavrtěl hlavou. „Nezdálo, mluvila o mně. O vás... Nechci, aby se vám něco stalo." snažil jsem se setřít slzy a uklidnit se, jelikož dívčí hlas zmizel. „Zlato o čem to mluvíš?" zeptal se ustaraně a také se posadil. Jeho ruce se kolem mě znovu obmotaly a přitáhly mě na něj. „Ten padlej anděl... ta holka. Myslím, že na mě mluvila." řekl jsem už bez vzlyků a jeho objetí se ještě více utáhlo.

„Jsi si jistý?" zeptal se vyděšeně a já přikývl. „Jo, hyung. Proč se to děje? Proč mě nenechá být?" zasténal jsem rozhořčeně a zmateně. Tolik jsem si přál, aby bylo vše v normálu. Abych se nemusel bát něco udělat. Abych si mohl dělat něco, bez toho aniž bych to Hoseokovi musel říkat. Bez toho, aby kvůli mně byl někdo v ohrožení.

Hoseokovi ruce mi cestovaly po zádech, jakoby se snažily vše odehnat pryč a uklidnit mě. No minimálně to s tím uklidněním zabíralo. Místnost ozářilo světlo, když se dveře otevřely a já vyděšeně vyvalil oči. Hoseok trochu ztuhl, ale hned se uvolnil, když poznal osobu a já se uklidnil. „Tae? Co děláš vzhůru před šestou?" zeptal se Hobi a já se od něj odtáhl. Taehyung stál u dveří a pozoroval nás se skouslými rty, jakoby nevěděl co přesně říct.

„Uhm... Potřebuju Kooka. Můžeš jít se mnou?" Tae zněl nervózně a jedna jeho ruka se zabořila do jeho vlasů. Snad aby se uklidnil. „Jo, klidně." souhlasil jsem a začal se pomalu zvedat z postele. „Ještě jdi spát hyung. Promiň, že jsem tě probudil." omluvně jsem zašeptal, ale on se na mě hřejivě usmál a já věděl, že mu je jedno, že jsem ho vzbudil. Hlavně že je všechno v pořádku.