Fallen

2.Kapitola

„Všichni odsud vypadněte!" zařval jsem a snažil se svůj hlas tentokrát naprosto kontrolovat. „Jungkooku, prosím! Musíš mě poslouchat. Jsi v nebezpečí." hlas mého bratra zněl ochranářsky, ale jak jsem mu mohl věřit, když mi lhal? „A co když jste to nebezpečí vy?!" neudržel jsem svoje myšlenky v sobě a řekl to nahlas. Jakmile tato slova opustila má ústa, začal jsem litovat. Hoseokův pohled se změnil. Vypadal jako bych mu dal facku. Vypadal jako bych ho zradil.

„Jungkooku..." Hoseok mě vytáhl do stoje a pevně mě objal. Držel mě tak blízko u sebe, jakoby se bál, že mu můžu zmizet. Vlastně na jednu stranu jsem si i přál zmizet, ale neodtáhl jsem se od něj. Nakonec jsem Hoseoka přeci jen zbožňoval...

„Nikdy bych ti neublížil Kookie. Prosím vyslechni si mě, vyslechni si nás. Jsem tu kvůli tomu, že jsi v nebezpečí." zamumlal mi do ucha a pak svůj nos zarazil do mých vlasů.

Co jsem teď měl dělat? Otec mě vždy varoval před anděly, ale teď tu stojí jeho syn a můj nevlastní bratr a já vím, že je jedním z nich. Říká, ať mu věřím a to já taky chci. Vždy jsem mu věřil a vždy jsem chtěl, aby na mě byl hrdý, ale teď to bylo jiné.

Měl jsem strach...
Strach z něj...
Ale pořád to byl můj bratr, teda doufal jsem v to.

„Už je to dobré? Uklidnil ses? Budeš mě poslouchat?" zeptal se s nadějí v očích, když se odtáhl. Váhavě jsem přikývl a skousl si spodní ret. Chtěl jsem mu věřit, chtěl jsem, aby byl se mnou. „M-musí tu být i oni?" zeptal jsem se slabě a podíval se na pět chlapců, kteří na mě soucitně koukali, tedy až na toho, který před chvílí měl ještě roztáhlá křídla, ten na mě koukal, jako kdybych mu ublížil.

„Chtějí ti pomoct, ano?" děsilo mě, že to znělo jako otázka, ale rozhodl jsem se věřit svému bratrovi a tak jsem jen souhlasně přikývl. Nadechl jsem se a čekal až Hoseok začne, ale vypadalo to, že se rozmýšlí, co přesně mi má říct. Nervózně jsem si začal prohrabovat vlasy a Hoseok mě vyděšeně chytl za ruku.

„Co se ti stalo? Před tím jsi to neměl." Hoseokovi oči byly vyvalené a zíral na mou zarudlou a trochu zjizvenou ruku. „Uhm.. s klukama jsme chtěli oslavit ukončení školy a měli asi vadnou pyrotechniku. Když jsem to zapaloval, nechtělo to chytnout a pak když to chytlo, jsem u toho měl špatně položenou ruku a popálil jsem se. Není to nic vážného..." zamumlal jsem a divil se, že ta ruka vypadá lépe, než jsem čekal. Popravdě poté co se to stalo, ta ruka vypadala, jako by neměla už nikdy být znovu funkční, ale za pár dnů byla docela v pořádku, až na to odporné zjizvení.

Pomalu jsem pohled zvedl k Hoseokovi a ten naprosto zbledl. Proč vypadal, tolik vyděšeně? Byla to jen malá nehoda. No ne?

„Kooku, teď mě vážně poslouchej. Když tě před dvěma týdny málem srazilo to auto, nebyla to nehoda, viděl jsem tam černá křídla. Byl tam padlý anděl a nejspíše jde po tobě." Hoseok mi upřeně hleděl do očí a já nepochyboval, že mluví pravdu. Ruce se mi začaly potit a v krku jsem začal mít sucho. Cože to právě řekl?

„Něco jsem se s Jinem snažil najít, ale nenašel žádný důvod, proč by šli po člověku. Padlí vždy jdou po andělech nebo po vílách. Nevidím důvod proč-" jeden z chlapců začal mluvit, ale Hoseok ho okamžitě přerušil. „Sakra je mi jedno nějakej posranej důvod. Něco se mi snaží zabít bráchu!" vykřikl Hoseok a já na něj vyvalil oči. „Vy jste tam nebyli. Myslím, že kdyby ten den tam místo mě, byl kdokoliv jiný, nedokázal by se pohnout. Něco mi v tom prostě bránilo, jakoby mě někdo zmrazil... netuším jak to popsat, ale něco určitě nechtělo, abych Kooka zachránil." Hoseok se na mě smutně podíval a já sklopil pohled. Naprosto mě děsilo to, co říká.