Fallen

1.Kapitola

Znovu jsem se převalil na posteli a naštvaně zamručel. Nemohl jsem z hlavy dostat okamžik, který se odehrál před dvěma týdny. Okamžik kdy jsem viděl, jak mému nevlastnímu bratrovi narostla křídla. Musel jsem uznat, jak moc nádherná byla, ale zároveň byla děsivá. Čistě bílá, jakoby zrcadlily čistotu a nevinnost, ale zároveň jsem v nich viděl něco, co mě k smrti děsilo.

Ale co to přesně bylo? Mohlo by to být způsobené mým otcem? Vždy mi říkal, že andělé jsou nečistá stvoření, a i když mají být odrazem dobra i oni můžou padnout a hodně andělů je k tomu blízko. Popravdě, jeho slova jsem nikdy nebral vážně, proč taky? Jak by mohlo něco jako andělé existovat?

Ano třeba Hoseok nakonec ty křídla neměl a mně se to vše jen zdálo, nakonec jsem je viděl jen na chvilku. Je to přeci můj bratr, jak by mohl být anděl? Můj otec nenávidí anděly, tak proč by tak moc chtěl, aby Hoseok žil s námi?

Je to jasné Hobi nemůže být anděl. Jo, ale je to bratr, o kterém nic nevím. Kde žije, co dělá nebo jaká je jeho rodina. Ano jsem jeho rodina, ale máme společného jen otce, takže co jeho matka? Žije s ní nebo žije sám? Nakonec byl o tři roky starší než já.

Když o tom tak přemýšlím, vůbec si nepamatuju, kdy jsme se poprvé setkali. Muselo to být, někdy když jsem byl malý. Snažil jsem se vybavit cokoliv z dětství, když jsem byl s Hoseokem, ale nic jsem nenašel. Všechny vzpomínky byly jako v mlze. Věděl jsem, že tam byl, ale vůbec jsem si nic nepamatoval. Jediné čiré vzpomínky na něj jsou před třemi lety, kdy jsme spolu začali trávit každou sobotu. Od té doby si pamatuju vše, ale to co se dělo před tím, si vůbec nevybavuji.

Povzdechl jsem si a vstal z postele. To mi tak připomíná, že se minulou sobotu ani neukázal a dnes to už jsou dva týdny, co jsem ho neviděl. Přesně od té nehody, kdy mě málem srazilo auto, se mi neozval. Dost mě to mrzelo, protože jsem minulou středu úspěšně dokončil střední a ani mu to nemohl říct. Chtěl jsem vidět jeho šťastný výraz, až mu to budu říkat. Jeho úsměv je vždy tak hřejivý a krásný, že bych udělal cokoliv, abych ho udržel na jeho obličeji co nejdéle. Je pravda, že od té doby co se pravidelně scházíme, se víc snažím, jen aby na mě můj bratr mohl být hrdý.

Snažil jsem se zahnat všechny myšlenky na Hoseoka a otevřel dveře, které vedly z mého pokoje. Měl jsem v plánu jít dolů a dát si něco k jídlu, ale na schodech mě čekalo překvapení. Můj brácha pomalu vycházel schody, a když si mě všiml, šťastně se usmál. „Hobi-hyung?" pípl jsem nechápavě a on vyběhl zbytek schodů, které nás dělily, a pevně mě objal.

„Jsem rád, že tě vidím." zašeptal, když mě opatrně pustil a začal si mě prohlížet. „Nestalo se ti nic? Neměl jsi nějakou nehodu nebo nestalo se něco divného za tu dobu, co jsme se neviděli?" v jeho hlase se jasně odrážela starost a jeho vráska mezi obočím o tom jen vypovídala. Proč mi přišlo, že vypadal i vyděšeně?

Za tu dobu, co jsme se neviděli, se mi nic divného nestalo, tedy pokud nepočítám to, jak po mě hodil spolužák vidličku na obědě nebo to, že můj táta odjel na pracovní cestu. Bylo to poprvé, co dostal nabídku na pracovní cestu, vlastně jsem nečekal, že s povoláním historika bude někam cestovat, ale nakonec asi jen potřeboval další podklady ke studiu.

„Ne hyung, nic se nestalo, jsem v pořádku." upřímně jsem se usmál a on mi pocuchal vlasy. „Jak ses vlastně dostal dovnitř?" zeptal jsem se a znovu ho objal. Chyběl mi, byly to jen dva týdny, ale chyběl mi a vůbec mi v tom nepomáhalo to, že jsem nevěděl, proč nepřišel a já tam tak zbytečně čekal přes hodinu. „Dole bylo odemčeno a nakonec jsem tvůj bratr." začal mi opětovat objetí a já se šťastně uculil. Chtěl jsem se zeptat, proč minulou sobotu nepřišel, ale ze zdola se ozval hluk a jakoby někdo mluvil. Okamžitě jsem ztuhl a odtrhl se od Hoseoka.