Fallen

14.Kapitola

Temnota naplněná prázdnotou, kdo ji spatří, jistě zhyne. Beznaděj a bolest rozdával a však také bral. Krutý anděl bez srdce, jenž padl do stínu.

Už jsem chápal otcovi slova a stále dokola mi zněla v uších. Možná kluci byli jiní, ale to neznamenalo, že všichni padlý budou jako oni.

Opravdu jsem si přál odsud pryč. Moje ruce byly odkrvené, díky opravdu silně utaženým provazům kolem mého zápěstí a to ani nemluvím o faktu, že jsem ty ruce měl spoutané nad hlavou. Věděl jsem, že kdybych se jimi snažil pohnout, nebylo by mi to nic platné, jelikož jsem v nich začínal ztrácet cit, už před několika hodinami. Nebo to bylo už možná dny?

Netušil jsem co je za den natož hodinu a to nejen díky pásce přes oči, ale do místnosti nepronikalo žádné světlo.

Proč to prostě neukončila? Proč mě prostě nemohla zabít hned? Jen ze mě po kouskách vysávala energii do bodu, kdy jsem naprosto přicházel o veškeré myšlení nebo protesty. Nezmohl jsem se na nic a jen čekal, až to konečně bude týden a mě bude osmnáct a ona konečně vše tohle ukončí.

Už dobrou chvíli se ozývalo šrachocení a rány někde nedaleko mě, ale netušil jsem kdo to je nebo co se tam děje. Jen jsem doufal v to, že to bude Lilith a že prostě jen nastal čas, aby to ukončila, protože jsem tu takhle nechtěl být ani o minutu déle.

Vůbec jsem netušil, jak dlouho tu jsem. Poté co jsem sem byl připoután, jsem o všem ztratil přehled. Bylo to nejspíš několik dnů. Ale nebyl jsem si jistý. I přes neustálou bolest jsem byl značnou část doby, co tu jsem mimo. A ani netušil, jestli je to kvůli oné bolesti nebo tomu, jak se ze mě ztrácí veškerá energie.

Zvuky se začaly stávat tlumenějšími a já si nebyl jistý, jestli se prostě vzdalují anebo znovu ztrácím vědomí. Lehce jsem zatřepal hlavou, abych se udržel při smyslech, což byl nejspíš opravdu špatný nápad, jelikož moje hlava se roztřeštila a v uších jsem ucítil tlak.

Dveře do místnosti se s prásknutím rozletěly a já nastražil uši se zvědavostí. Lilith nikdy nepřicházela s hlukem. Měla ráda svůj klid a pohodu. „Kookie..." uslyšel jsem své jméno a hlas mi přišel až bolestně povědomí. Prosím ne! Jen on ne...

Bohužel silná vůně vanilky mi potvrzovala mojí domněnku. Chtěl jsem něco říct, ale z mého hrdla se vydralo jen nesrozumitelné zakňourání. „Už bude dobře. Jsem tu pro tebe." Taehyung mi dal rychlý polibek na tvář a já cítil, jak se mi z očí derou slzy, které vzápětí pohlcuje páska, stejně jako posledních pár dnů. „Neboj, jsme tu všichni." uslyšel jsem tentokrát Hoseokův hlas a zasténal jsem, když sevření provazů začalo povolovat.

Jakmile byly provazy dost volné, mé ruce spadly podél těla a jelikož nebylo nic, co by mě drželo ve vzduchu, tak jsem se začal řídit k zemi. Jelikož jsem v sobě nacházel jen kapky energie a nebyl si jistý, jestli je vůbec dokážu někdy použít. Překvapivě jsem se složil do něčí náruče a ne na chladnou a špinavou zem. „Mám tě zlato." zašeptal Taehyung a pomalu mi sundal pásku. Zamrkal jsem a byl rád, že v místnosti není žádné ostré světlo. Rozhlídl jsem se po místnosti a opravdu tu byli všichni.

Mé ruce začaly brnět a snad ještě více bolely po té, co byly uvolněny. Beze slova jsem zavrtěl hlavou a cítil další příval slz. „Kooku? Jsme tu, vše bude dobré." upozornil mě Jimin, ale já vzlykl. „N-neměli j-jste..." snažil jsem se ze sebe něco dostat, ale to, co se ze mě vydralo, rozhodně nebyl můj hlas. „Musíme ho odsud dostat!" zavelel Tae a já si povzdechl. Jako by to bylo tak lehké. Jakoby se mě vzdala potom, co ze mě už tolik energie vyždímala.

Tae se snažil, abych udělal krok, ale mé nohy na to byly moc slabé. Pro pána boha i hlavu jsem nedokázal udržet vzpřímenou a pořád mi klimbala. Tae si rychle povzdychl a když si mě chtěl vyzvednout do náručí, ozval se až moc známý smích. Cítil jsem jak Tae ztuhl a já věděl, že je vše v háji. Proč sem jen chodili?