Fallen

3.Kapitola

„Kookie vstávej~" slyšel jsem, jak mi někdo šeptá do ucha a neochotně otevřel oči. „Hobi-hyung?" zamumlal jsem rozespale a podíval se na osobu, která vedle mě ležela. „Měli bychom vstávat." řekl, když mě lehce pohladil po tváři. „Vyspal ses dobře? V noci se dost roztahuju." zamumlal jsem a on přikývl. „Nějak se to zvládnout dalo, i když tvoje tělo na mně bylo pořád nahňácané." v hlase mu znělo pobavení, ale já věděl, že z části to bude pravda, neumím spát v klidu.

„Omlouvám se hyung-" „Nemusíš se mi omlouvat, to my se ti vetřeli do baráku. Jsi vážně v pohodě s tím, že tu jsou kluci?" Hoseok mě přerušil, ale jeho hlas byl vstřícný a milý. A když mluvil, tak si jeho ruka hrála s mými vlasy. Jsem v pohodě, že tu jsou kluci? Jasně že se mi to nelíbí, kdyby to věděl táta, zešílel by. Sice je tohle dvou patrový dům, ale jsou tu jen čtyři ložnice. Moje, tátova a dvě pro hosty. A k tomu jsem nechtěl, aby někdo spal u táty. Takže Hoseok skončil u mě v pokoji a kluci se nějak rozdělili do zbylých dvou pokojů.

„Popravdě nemám z toho dobrý pocit hyung. Táta mi odmala říkal o andělech-" „Kooku, tátu matka podvedla, když s ní byl. Nevěděl, že je anděl a zjistil to, až když jsem se narodil a musel zůstat s ní v nebi. Nedivím se, že andělům nevěří." znovu mě přerušil a já se posadil. „Ale když se zmiňoval o padlých, mluvil o krvi a o špíně a ztracení naděje. Hyung, mám strach z toho všeho." zašeptal jsem a on si mě stáhl k němu a pevně mě objal.

„Vím, že to možná tak nevypadá, ale oni se ti snaží pomoct. Oni souhlasili s tím, že tě budou chránit. A i Tae, řekl, že se pokusí. Poté co jsem ho poprosil." znovu mi prohrábl vlasy a já chápavě přikývl. I když jsem moc nevěřil tomu, že by mě Taehyung chtěl chránit. Ten vypadal spíše na to, že se mě pokusí zabít.

„Je mi líto, že jsi kvůli mně padl. Nevím jaké to je, ale očividně vás to mrzí." zamumlal jsem provinile a on se začal smát. Nechápavě jsem se z něj zvedl a on se na mě usmíval. Co? Zmateně jsem zamrkal a našpulil pusinku. „Kookie, jde ti o život a tobě je líto mé padnutí. A k tomu, měl jsem na výběr a já se rozhodl být s tebou." jeho slova mi nahnaly slzy do očí. Jednak kvůli strachu a jednak kvůli jeho starosti. „Prosím nemluv o tom. Děsí mě to. Nechci slyšet pořád to, že se mě něco snaží zabít. Nechci to vědět." po tváři mi stekla slza a Hoseok jí okamžitě setřel a posadil se.

„Promiň, už to nezmíním, ano? Jen neplač." znovu mě pevně objal a já se lehce usmál. S ním jsem si připadal opravdu v bezpečí. Tichem, které jsme vytvořili, se ozvalo bušení na dveře. A když se otevřely, stál tam Taehyung. Který si nás otráveně prohlížet, než promluvil. „Jin-hyung vzkazuje, že tu není nic k jídlu a jestli bys s ním nešel něco koupit. Není si jistý, jestli by se neztratil." okamžitě jsem přikývl a vstal z postele. „Budu hned dole." usmál jsem se na Taehyunga, který jen protočil očima a odešel pryč.

„Vážně mě nemá rád." zamumlal jsem, když jsem se převlékal a Hoseok se zasmál. „Když se budeš snažit, začne tě mít rád. On je opravdu hodný, jen to není hned vidět." řekl mi a pak se začal taky převlékat. A upřímně v tomhle jsem mu nevěřil. Jak by mohl mít rád někoho, kvůli komu padl. A k tomu nedobrovolně.

Jakmile jsem se převlékl, seběhl jsem schody a našel Seokjina na gauči. „Můžeme jít?" zeptal jsem se a koukal do peněženky, kterou jsem si nahoře vzal, kolik toho mám. Myslím, že na nákup to bude stačit, i když nás je sedm. Seokjin pokýval hlavou a zvedl se z gauče. „Mine, Tae, jdete s námi." zavolal Seokjin a já vyvalil oči. „Ehm.. Jsi si jistý, Taehyung-" „Tae se s tebou musí naučit vycházet." mrkl na mě a já si povzdechl. Nechtěl jsem, aby do něčeho Taehyunga nutili. I když mě nesnášel, měl jsem k němu nějaké ty sympatie. Možná to bylo kvůli těm jeho nádherným křídlům, které jsem si přál znovu vidět.