Blue

-3- Chtěla bych vám někoho představit

"Chtěla bych vám někoho představit" pokračovala ve svém monologu White.
"Bóže, jako by nás nebylo dost" zaklela otráveně Black. White se však nenechala přerušit a pokračovala "je stejná jako my, má taky svou schopnost, bude jí 16, přistěhovala se sem z docela velké dálky takže tu nikoho nezná a na nás je, provést ji tudy, seznámit ji s tím jak to tu chodí a samozřejmě s jejími schopnostmy"
Zpozasebe před nás vystrčila holku v růžovém tílku s obřím výstřihem, bílé mini sukni, růžovími lodičkami a stejně růžovým pramenem v blonďatých vlasech.
Bylo mi okamžitě jasné jak se ta holka jmenuje. Pink. No nic proti ale růžovou fakt nesnáším, takže nevim.
Než jsem se stačila zarazit podívala jsem se jí do očí, ona mě taky a bylo to.
Chvíli mi trvalo než jsem se v její mysli zorientovala a pak jsem teprv doopravdy zjistila co je to za holku. Její schopnost byla manipulace s kluky pomocí líbání, když něakého kluka políbila, něakou dobu na něj účinkovala její moc a on byl přesvědčen o tom že ji miluje ze všech nejvíc a musí být s ní.
Rychle jsem proběhla její mysl a pamět a zhrozila jsem se když jsem zjistila na kolik kluků už to použila, kolika holkám tím zlomila srdce, kolik učitelů přiměla aby jí dali lepší známku.
Chtělo se mi z toho zvracet, no vážně, taková hnusárna.
Rozmazlená coura a blondýnka, to je to poslední co naší partě chybělo.
Z mých pokusů o nezvracení mě vyrušil dotaz Orange, co že to má vlastně za schopnost.
White nasadila pevný výraz a řekla " nevím jestli vám to bude chtít říct hned, teď a tady, nebo jestly vůbec někdy. Každopádně ji do ničeho netlačte a záleží jen na Pink jestly budete vědět co má za schopnost nebo daší věci. Jenom na ní"
Tím jak zopakovala to "jenom na ní" a ještě se na mě výhružně podívala, tím mě White vážně dostala. Už jsem to nevdržela, fakt že ne.
"A nebo taky na mě!" zvýšila jsem hlas a zamračila se.
"Huh, omluvte mě ale myslim že pro dnešek mi to stačilo! Je v áčku nebo béčku?" zeptala jsem se naštvaně a ostatní se na mě jen nechápavě koukaly.
"V áčku" zněla odpověď, která mě vytáčela ještě víc.
Zvedla jsem se a vypadla z altánu. "Proč zrovna my?" zaklela jsem tak aby to zbytek holek dobře slyšely a chystala jsem se opustit zahradu když jsem uslyšela myšlenky té blonsky
°°Tak ta je fakt sympatická, ale její kluk není k zahození, je to fakt sexy kousek, asi si ho přidám do své sbírky a téhle milé holčince, udělím menší lekci.°°
Teď by mě nezastavil už ani tank. Řekla sis o to, pomyslela jsem si a otočila se. Nakráčela jsem k té štětce a zpustila. "Opovaž se na něj jen podívat" zaječela jsem a vrazila ji facku. Chytla se za tvář a nasadila špatně skrývaný výraz hrůzy a strachu. "Uvidíme kdo tady komu dá jakou lekci" zašklebila jsem se a odkráčela z altánu.
"Aspoň že máme první den jen tři hodiny" vydechla jsem a sedla si do své lavice. Vytáhla jsem knížku a pustila se do čtení.
Asi po pěti minutách mi někdo zaklepal na rameno a já se otočila. "Pojď, sedni si"
Daniel si sedl na Greenino místo a posadil si mě na klín.
"Zlato zavři tu knížku a věnuj se svýmu krásnýmu klukovi, co ty na to?" Nikdy se nezmění, a to je jeden z důvodů proč ho mám tak ráda.
"Ano, ano, jdu se ti věnovat" odložila jsem knížku a podívala se na něj. "Chtěl si něco?" vyzvídala jsem.
"Nic moc, jen, kolik máš času po škole?"
"Pro tebe všechen lásko" řekla jsem a vyplázla na něj jazyk.
"Vtipný" řekl a hrál si na uraženého.
Když hraje uraženého tak se nikdy nedokážu nesmát a ani teď jsem neudělala výjimku. "No tak jo, asi do pěti, pak musím domů, tak je to lepší?"
"O mnoho" zaculil se jak sluníčko a odcupital do své lavice, protože hodina právě začínala.
Už se sem nahrnuly i ostatní rainbow a ta růžová coura musela sedět vepředu.
Gree naklusala ke mě a když se nachystala, tázavě se na mě podívala.
"No nekoukej tak, kdybys věděla co je zač, udělala bys to taky" zakňourala jsem ubíženě.
"No jo prosímtě, a co to teda má za schopnost? Nám to říct nechtěla, místo toho se ptala na tvoji, ale rozhodly jsme se že to necháme na tobě."
"Díky jste zlatý" odpověděla jsem a pustila se do podrobného výkladu o té milé dívence.
Můj výklad přerušil až zvonek oznamující konec vyučování.
"Tak se měj Green, já jdu s Danem a ty domu trefíš, že? Nojo jsi šikovná holčička" objala jsem ji a vydala se pryč, když jsem si něco uvědomila. Věděla jsem že na mě bude naštvaná ale musela jsem najít White.
"Ahoj Whi" vyhrkla jsem po té co jsem ji našla u skříněk.
"Ahoj Blue" zavrčela, "to co jsi dneska před-" než to ale stačila doříct, přerušila jsem ji.
"Jo já vim, ale ona si dělá zálusk na mýho kluka, mě považuje za krávu, chce mi dávat lekce a její minulost je fakt poblitíhodná" vysypala jsem ze sebe šokovaně.
"No jo, nemáš to lehký" řekla a objala mě. V jejím objetí bylo vždycky něco, co mě uklidnilo a přivedlo na jiné myšlenky.
"Mě taky není zrovna sympatická, ale je to naše povinnost postarat se o ni, aspoň na chvilku, jen mi slib že se budeš trochu krotit a nevyvedeš něakou hloupost. Ano?"
Už jsem byla v naprostém klidu, odtáhla jsem se od ní a usmála se. "Jo slibuju, zvládneme to všechny"
Odešla jsem a vydala se před školu. "No konečně, kde si byla zlato?" Vysypal ze sebe Daniel který na mě mezitím čekal před školou. "Emm, bavila jsem se s White a neříkej mi zlato když jsem modrá" ušklíbla jsem se a vzápětí se rozesmála. "Půjdeme k vám domu, ke mě domu, nebo někam jinam?" zajímala jsem se mezitím co jsme šli směr náměstí.
"Je to na tobě, mě se dneska nikde courat nechce ale představa toho že couráš bezemne, mě děsí víc, takže je to jen na tobě."
Dneska se mi taky nikam nechtělo a tak jsem rozhodla že půjdem k Danovi domu. Unás je totiž Bell a když je Dan u nás tak si nikdy neodpustí provokativní kecy, zamknout nás v mém pokoji, sebrat ovladač od telky, nebo něco podobného. Dan tvrdí že je to sranda pozorovat mě jak histericky hledám náhradní klíč, běhám za ní a snažím se vzít jí ovladač, nebo cokoli jiného, mě to ale moc nebaví a tak k nám chodíme jen když je Bell pryč.
"Tak a jsme tady" sdělil mi a já vešla.
V chodbě jsem se vyzula, přešla přez obrovský obyvák a na konci jsem vyběhla schody do další chodby. Přešla jsem ke dveřím s nápisem "Daniel" a sáhla jsem na kliku.
"Opovaž se tam vlízt" ozval se od schodů hlas vlastníka onoho pokoje.
"Ty se snad nikdy nezměníš, nikdy." zasmála jsem se.
"Ale no tak, vždyť už jdu."
Láska mého života měla totiž pravidlo že do jeho pokoje nevstoupím jinak než že mě přenese v náruči přez práh a tohohle švihlého pravidla se nehodlal vzdát.