Blue

13- Příběh ale nekončí

Probudila jsem se a všude kolem byla tma. Odkryla jsem se a- moment, já mám na sobě peřinu? A jsem v ložnici? Rozhlédla jsem se a když moje oči přivykly tmě uviděla jsem Majkla jak spí vedle mě v posteli. No, vedle mě, jak se to vezme.
Postel byla celkem dost široká a on ležel úplně na kraji, takže zas tak blízko nebyl.
Musela jsem usnout na tom gauči a on... uhm, on mě pak musel přenést sem.
Ani jsem nevěděla co si o tom myslet a tak jsem si o tom radši nemyslela nic a posadila se nakraj postele.
Vzala jsem mobil který byl připojený na nabíječku. Cože? To mi dal i mobil na nabíječku? Za tohle jsem mu musela v duchu poděkovat.
Když jsem zjistila že je něco okolo třičtvtě na jednu, zvedla jsem se a přešla do kuchyně. Nalila jsem si vodu do sklenice, napila se a opláchla nádobí od včera. Vrátila jsem se do ložnice a po chvíli váhání jsem vzala lístek papíru z nočního stolku a napsala na něj jedno jediné slovo: Díky.
Položila jsem lístek před Majkla a šla se ještě převléct do pyžama. Ještě že tohle za mně Majkl nedělal.
Vlezla jsem zpátky do postele a přikryla se. Po chvíli se mi začaly zavírat oči a já se znovu odebrala do říše snů.
~~~
Vzbudil mně šílený řev Majklova budíku.

"Sakra Majkle, nic horšího už jsi v mobilu neměl, že ne?" zaklela jsem otráveně a sundala si jeho ruku z mého obličeje.

"Aspoň jsi vzhůru." uculil se a vstal z postele.
Přešel ke své skříni a po chvilce z ní vyndal něaké oblečení.
Nepotřebovala jsem vidět jak se převléká a tak jsem udělala totéž až na to že já se svým oblečením zmizela v koupelně.
Po chvíli jsem se vrátila v potrhaných džínových tříčtvrťácích a bílém tílku. Vlasy jsem si stáhla do vysokého culíku a řasy přetřela řasenkou.

"Vypadáš skvěle na to že je půl sedmé." šklebil se okamžitě z kuchyně Majkl.

"Hmm, jo, velký dík." odpověděla jsem se smíchem.

"Sněz si ty palačinky od včera a zajdem ještě něco koupit, máme hodinu času." oznámila jsem a vydala se do ložnice pro obálku s penězi a svou peněženku.
"Hele Blue" mumlal Majkl s plnou pusou.
"No, co je?"
"Ten Peetr nebo jak se to jmenuje, se mi něak nezdá."

Achjo, buť žárlí nebo opravdu nevím co mu je, jemu se taky nezdá nic.

"Tobě se nezdá nic a nikdo, věř mi že jestli tady někdo ví kdo co má za lubem, tak jsem to já." odpověděla jsem mu a sama pro sebe se usmála.

"No jo, ale stejně, něco určitě chystá." nenechal se odbít.

"Neplácej blbiny a pojď už." utla jsem ho a otevřela dveře do chodby.
Seběhli jsme po schodech dolů, pozdravila jsem Peetra který seděl za recepcí a mile se usmíval, nechápu co na něm Majkl má.
Vydali jsme se ulicí a po chvilce jsme dorazili k malému obchůdku. Dala jsem mu do ruky něaké peníze a poslala ho napřed ať si koupí něco na svačinu mezitím co bude v "práci" a já že potom udělám větší nákup. Když zmizel v obchodě, rozhlédla jsem se kolem, teď nemám až do půl čtvrté co dělat, teda až na nákup a večeři.
Rozhodla jsem se že se půjdu trochu projít.
Zamířila jsem směrem k parku a pozorovala dění okolo. Neměla jsem vážně co dělat a tak jsem se posadila na lavičku, vyndala si sluchátka, pustila si písničky a zapla data.
Málem jsem nadskočila když jsem zjistila že Dan je konečně online.

Blessi💙- No konečně si tu, to tam nemáš wifi nebo jsi jen línej mi napsat, lásko?

Danda💕- Klid zlato, wifi tu je ale měli s ní něaký problémy. Jak se máš?

Blessi💙- Jde to akorát... No však znáš Majkla, jinak město je krásný. Co ty a slečna růžová?

Byla jsem ráda když mi sdělil že Pink nic nezkouší a nedělá žádný kraviny, že je to akorát tipická blondýna.  Skvěle jsme si povídali až na něco co tu nesedělo.
Za ty roky co ho znám a co s ním i chodím si moje mysl k té jeho vytvořila jakousi vazbu, poznala jsem kdy byl naštvaný, kdy měl strach, kdy byl šťastný, lhal, byl nervózní, nebo když něco skrýval.
Marně jsem se ptala jestli je něco co nevím, jestli se něco neděje.
Když mně po několikáté ujistil že je vše v pořádku, rozhodla jsem se že to nechám být.
Vedle mně se na lavičce uvelebilo toulavé kotě a za chvíli usnulo. Na hotel se zvířata nesmí brát, ale nechat se mi ho tu taky nechce.
Není to pěkné ale chybí mi realita, ta ve které chodím do školy, vídám Green, Dana, Red, Whi, a všechny ostatní. Bez společnosti je mi smutno.
Bílé koťátko se mourovatými zádíčky a koncem ocásku se probudilo a zamžouralo na mně, mňouklo a nastavilo slunci svůj černý čumáček a v tu chvíli jsem se rozhodla že ho tu nemůžu nechat.
Vzala jsem ho do náruče a šla zátky k obchodu. Položila jsem jej na lavičku před obchod a koukala jak dál nerušeně spí.
Vlezla jsem do obchodu a rozhlédla se. Prošla jsem ho celý snad třikrát a ven jsem se vrátila s dvěmi napěchovanými taškami. Usmála jsem se když jsem zjistila že kotě pořád leží na lavičce.
Posadila jsem ho na jednu z tašek a vydala se zpátky k hotelu. Co s ním sakra provedu? Přemýšlela jsem, mezi tím co jsem otevřela dveře a zamyšleně vpochodovala k recepci kde jsem-.... ale ku*va.
"Promiň, já se zamyslela a... a..." omlouval a jsem se Peetrovi kterého jsem srazila.
"Nic se neděje. Jsi celá?" zeptal se a úzkostně si prohlédl rozházený nákup.
"Pomůžu ti s tím." nabídl se a za chvíli byl nákup zpátky v taškách.
"Díky moc a ještě jednou se omlouvám." usmála jsem se a zvedla ze země kotě.
"Nevíš co s ním? Našla jsem ho v parku a bylo mi líto ho tam nechat." A bude zle, pomyslela jsem si když jsem viděla jeho pohled a v jeho hlavě zaslechla něco o tom jak ty za*raný kočky nesnáší.
"Neměl bych to povolovat ale... že jsi to ty tak si ho můžeš na pár dní vzít na pokoj a pak už je na tobě co s ním uděláš." usmál se a v hlavě mu proběhlo že by letěl, kdyby to někdo zjistil.
"Díky, díky, díky. Jsi zlatej." uculila jsem se a spolu s kotětem odešla po schodech do našeho apartmá.
Uklidila jsem nákup a napsala Majklovi ať cestou z práce, koupí kočičí jídlo.
Plácla jsem sebou na gauč v obyváku a pustila se do čtení knížky, kterou jsem tam našla a nejspíš jí tam nechal někdo před námi.
Celkem mě zarazil žánr, jelikož lesbické romance nečte moc lidí ale bylo to dobře sepsané a tak jsem pokračovala ve čtení.
K LGBT komunitě nemám absolutně žádné námitky, naopak ji spíš podporuji. Ale ne všichni náhodně zapomínají takové knížky na hotelech.
Zápletka se pomalu přibližovala rozuzlení, i přes to že to byl to sotva prostředek knížky, takže konec ještě v nedohlednu.
Otočila jsem na další stránku- a zjistila jsem že další stránka tam není, všechny zbylé stránky byly vytrhané. Jediné co se dalo ještě číst byl nápis který byl na vnitřní straně zadní části obálky a hlásal jedno jediné sdělení: Tímhle ten příběh ale nekončí Blue. Kompletní bude teprve až budeš kompletní i ty.