Blue

-4- Zlato čtu ti myšlenky

"No tak, už přeci jdu." zavolal a konečně se dopravil ke dveřím svého pokoje. "Šel jsem pro čokoládu, víš?" řekl a zamával přede mnou dvěmi čokoládami. "S oříškama a s bublinkama" řekl vyzívavě protože právě tyhle čokolády mám nejradši.
"Dobře, dobře, tak už pojď" ještě než jsem to stačila doříct, otevřel dveře, dal mi do ruky čokolády a vzal mě do náruče.
Opravdu jsem do jeho pokoje ještě normálně nevešla? Ptala jsem se sama sebe. "Ne, opravdu ne" řekl najednou.
"Cože!?" vyhrkla jsem protože to já mám být ta co čte myšlenky.
"Ale nic, jen jsem předpokládal na co asi myslíš a očividně správně" zaculil se výtězným pohledem a já se v tu chvíli rozhodla vyhrát a udělit mu menší lekci.
"Tak jo, předpokládal jsi správně a víš co? Taky pro tebe mám malé překvápko."
Řekla jsem rádoby uraženě.
"No to jsem zvědavej" pronesl významě, zachovávajíc si úsměv a výtězný výraz. Dramaticky jsem se nadechla "Zlato, čtu ti myšlenky" na chvilku zamrznul ale pak se rozesmál.
"No to víš že jo" Achjo on nic neumí brát vážně. Rozhodla jsem se dokázat mu to.
"Tak schválně, mysli si barvu" slyšela jsem jak se rozhoduje mezi modrou a tyrkysovou. Nakonec se rozhodl pro modrou. "Modrá, teď zvíře" lehce mu pobledl úsměv ale přeci jen, vybral psa.
"Pes, teď kytku" o tom se rozhodoval dýl, chtěl vybrat něakou složitou abych ji neuhodla, nakonec vybral něakou divnou kytku jménem Amarelis, kterou jsem vážně neznala.
"Amarelis, roční období?"
••twl ona ty myšlenky snad vážně čte, nebo má jen mrtě dobrej odhad••
slyšela jsem jeho myšlenky a rozhodla jsem se toho opět využít. "Achjo, odhadem to není, prostě to umím, a období je podzim, vymysli si ještě něakou jednu větu a jedno místo ať mi věříš" rozhodl se pro jejich chatu na venkově kde jsem s ním nikdy nebyla a ani o ní moc nemluvil a tak si myslel že to bude těžký. Za větu si vybral: Bles, zlato jestly ty myšlenky vážně čteš tak toho koukej nechat protože bys mohla přijít na něco co nemáš, ok?
Rozesmála jsem se a místo i větu mu sdělila. "Neboj, běžně to nedělám jen při testech nebo když si potřebuju s někým vyřídit účty." řekla jsem a nepřestávala se smát.
S pobavením jsem sledovala jeho bledý výraz. "Ale notak nech toho, neboj se, ale s těma účtama, měla bych ti říct ještě něco" myslela jsem na Pink.
"Jo ale radši si na to sednu." řekl sarkasticky, posadil se na postel a stáhl si mě na klín.
"No víš jak je u nás ta nová holka, uhm Pink se jmenuje." Její jméno jsem vyslovila se značnou nechutí čehož si Daniel nemohl nevšimnout.
"Očividně ti moc nesedla, co? No já si o ní myslim to že je to ta tipycká blondýna která má doma notýsek a v něm zapisuje kluky co vojela, prostě bárbie." Vysypala jsem mu všechno, její schopnosti, minulost, prostě všechno a nakonec i to že si ho chce připsat na listinu jejích obětí.
"Že ty se nikdy nepoučíš? Nikdy bych nechtěl nikoho jiného než tebe a když čteš ty myšlenky, měla bys to vědět." Řekl a pokroutil hlavou.
"Já vím ale chceš, nechceš, čtu, nečtu, tu schopnost má, tak si dávej pozor, ano?" Jo, věděla jsem že by mě nepodved, ale věděla jsem i to jak je Pink neodbytná a že když se pro někoho rozhodla, dosáhla svého ať to stálo cokoli.
"Ano, ano, budu si dávat pozor. Slibuju." Ještě jsem se ujistila že to myslí vážně protože u něj člověk nikdy neví, ale myšlenky, ty nikdy nelžou.
"Jo a Dane, o tom že já umím číst myšlenky, o tom mluvit můžu ale, o ostatních máme zakázáno mluvit, takže o tom vůbec nevíš, ano? White by mě asi zabila, kdyby se to dozvěděla" White vlastně tu naší bandu vedla, byla první kdo o svých schopnostech věděl a asi i nejstarší z nás všech, i když tím si nejsem jistá. O její schopnosti nic nevim, má tak ukázněné myšlenky že v nich nenajdu nic o její schopnosti. Celkem mě to štve. Nikdo o ní nic moc neví až na Grey, s tou se trochu baví ale i tak je dost odtažitá, tichá, uzavřená do sebe a tajemná. To s kým se bavíme je vlastně dané naším jménem, podle toho máme i charakter a tak si vzájemě rozumí barvy si podobné. Například, bavíme se já a Green, Orange a Red, White a Grey, Grey a Black.
"Jo takže moje holka porušuje pravidla, to se mi líbí. Nechtěla by ses jít opít, podpálit školu, a zabít Pink? To by se mi líbylo." Řekl a začal se smát.
"Hele, nech toho jó? Prostě to nevíš, jasný?" křičela jsem se smíchem.
"No ano, nevím absolutně nic lásko." nad hlavou prstem obkroužil pomyslnou svatozář a culil se jak sluníčko.
"Devět let a pořád stejnej." ušklíbla jsem se.
"To teda nene. V první jsem byl jen malej chcípák o kerýho by si holka jako Blue Jessica Cautneyová ani deštník neopřela a v sedmé, abrakadabra, zbouchnul jsem tě ani okem nemrk. Tomu ty říkáš pořád stejnej? Hmm, có?" vysypal ze sebe a já se nestačila divit.
"No ok, tvůj vzhled se trochu změnil." kapitulovala jsem a se smíchem na něj vyplázla jazyk.
"No počkej, toho budeš ještě litovat" rozesmál se.
Vrhnul se na mě a povalil mě do postele. Obkročmo si na mě sedl a začal mě lechtat. Pištěla jsem přez celý dům a řvala ať toho nechá, ale on si stál na svém že dokud neodřeknu že se změnil jen vzhled tak toho nenechá. Ale jak se to vezme, to jak se choval ke mě, to se změnilo docela významě, ale jeho hlášky, reflexy, reakce atd. to se opravdu nezměnilo. Ovšem prohrát jsem nehodlala.
Vyšvihla jsem ruce k jeho obličeji, úspěšně ho chytla do dlaní a stáhla si ho k sobě. Přisála jsem se na jeho rty a užívala si ten pocit toho co s ním dokážu udělat. Úplně mě přestal lechtat a soustředil se jenom na mě. Tohle na něj platilo vždycky a on se nikdy nepoučil.
Když jsem došla k názoru že mi to k útěku už stačí, vysmekla jsem se mu z obětí a s křikem vyběhla z pokoje.
Asi mu chvíli trvalo než se zorientoval, protože vyběhl až pěknou chvíli po mě.
Schovala jsem se do jedné z postranních chodbiček a pozorovala ho jak lítá po horním patře a hledá mě. Musela jsem se smát protože byl roztomilý když  nevěděl co dělat.