Blue

12- Ty jsi vážně pako

"Ne to teda nebude." odsekla jsem mu a vrátila se do chodby. Slyšela jsem jak se potichu směje ale snažila jsem se to ignorovat.
Chodba pokračovala a na jejím konci byl vstup do kuchyně a obýváku. Celkem se mi tu líbylo, až na tu postel.
"Na tý postely bude spát jen jeden." zvrčela jsem když jsem si na skládala věci do skříně v ložnici.
"Si seš něak jistá, ne?" zeptal se opět tím rádoby rajcovným hlasem.
"Jo jsem." odsekla jsem.
Přešla jsem k postely a prosadila se na ni, otevřela jsem sešit s instrukcemi a pustila se do jeho pročítání, zatím co Majkl doslova zápasil se skříní a vybalováním.
"Tady se píše že se máš jít ještě dneska nahlásit do něakýho skladu, máš tam prej zařízenou něakou práci." oznámila jsem mu a když neodpovídal, podívala jsem proč.
Skoro okamžitě jsem dostala záchvat smíchu.
Stál před skříní a v puse měl ramínko s něakou bundou, ruce měl plné něakého oblečení, jednou nohou přidržoval dveře skříně a něco nesrozumitelně huhlal.
Když jsem se vzpamatovala, zvedla jsem se a s poznámkou "ty jsi vážně pako" mu šla pomoct. Asi po pěti minutách byly už všechny jeho věci na správném místě.
"No a co ta práce?" připomněla jsem mu.
"No jo, jdu jdu." řekl otráveně.
Napsala jsem mu na papírek adresu a řekla kam tak zhruba má jít. Rozloučil se se mnou a neochotně odešel.
Už celkem unaveně jsem se svalila na postel a napadlo mě co teď asi dělá Dan a Green. Nejdřív mě napadlo projít jim myšlenky ale pak jsem si řekla že napsat jim, bude lepší a slušňější. Vzala jsem tedy do ruky mobil a v messengeru našla Green.
Psala že Luke je až překvapivě klidnej i když sem tam si něakou tu poznámku neodpustí, mají hezký apartmán a že Luke pomáhá v restauraci jako číšník.
Opravdu mě to potěšilo, skoro bych nevěřila že se Luke bude držet naší dohody, jen se děsím toho co bude chtít.
Ona skvělá nálada mi ale o něco povadlo když jsem si vzpomněla na Dana. Chtěla jsem mu taky napsat ale nebyl online. Mám nebo ne? Nevím co se děje, jestly se mu něco nestalo, mohla bych. Ale ne, určitě  je vše v pohodě, nic takového. Rozhodla jsem se tedy že mu myšlenky procházet nebudu a počkám než bude online.
Vyndala jsem si knížku od Green a pustila se do čtení.
Po hodině jsem si uvědomila že Majkl příjde "říkejme tomu domů" a bude celej hladovej, mněla bych aspoň něco přichystat. Ale vůbec se mi nechtělo.
Líně jsem se odšourala do kuchyně když v tom mě napadlo že sebou mám asi deset těch palačinek od rána. Přešla jsem k ledničce kam už jsem je stihla uklidit a na skládala jsem je na talíř. Krabičku jsem umyla a dala okapat.
Žuchla jsem na gauč v obýváku a pozorovala obraz svítícího města ve tmě dokud se ona tma nevytvořila i před mými oči a já usnula.
Probudil mě rachot zámku. Majkl přišel do obýváku a ztahaně sebou plácl vedle mně.
"Tak co, co děláš?" ptala jsem se a ospale mžourala kolem.
"Nic moc, nosím krabice a občas něaké povezu do jiných skladů nebo obchodů, takže celkem nuda, a co si dělala ty?" zeptal se ačkoli mu bylo jasné že jsem spala.
"Já jsem spala a nedělej že tě to překvapuje." usmála jsem se.
"No jo, došlo mi to." uchechtnul se a začal se rozhlížet všude kolem.
Ani bych mu nemusela číst myšlenky na to abych věděla co hledá. Zvedla jsem se tedy a přešla k jídelnímu stolu. Zvedla jsem poklop a Majlkovi oči okamžitě zaměřily palačinky pod ním.
"Jako bys mi četla myšlenky, úžasná jsi, prospíš tři hodiny ale stihneš mezitím udělat jídlo, lepší holku už mi přidělit nemohli, tohle není za trest." začal se rozplívat.
"Jak pro koho." ušklíbla jsem se a usmála se nad poznámkou toho že mu snad čtu myšlenky, haha kdyby tak věděl.
Vrhnul se ke stolu a na palačinky.
"Ale no tak, jsi pěkně nevychovanej. Zaprvé máš počkat na mě a za druhé budeš taky něco pít ne? A taky máš sedět u stolu a ne pobíhat po bytě." protočila jsem očima a Majkl se lehce otráveně posadil.
"Vždyť tu k pití stejně nic není." skučel.
Přešla jsem k lednici která byla vedle dveří do spíže a vzala odtamtud láhev se šťávou, kterou jsem měla na cestu. Z poliček jsem vyndala dvě skleničky a nalila do nich šťávu.
"No konečně." šklebil se Majkl když jsem přišla.
Pak už mu nic nebránilo pustit se do jídla.
Snědla jsem dvě a měla jsem dost, ale Majkl né, ten jich do sebe nacpal už šest.
"Hele dost, ty poslední nech na snídani, samozřejmě že ještě něco udělám ale tohle může být třešnička na dortu." usmála jsem se a poslala ho uklidit zbylé dvě palačinky do ledničky.
"No a co teď?" zeptal se a oba jsme se přesunuli na gauč.
"Mmm, ani nevím, kolik vlastně je?" zeptala jsem se.
"Půl sedmé." oznámil mi.
"Tyjo, to uteklo celkem rychle, půjdu spát tak v deset, ale co budu tři a půl hodiny ještě dělat?" ptala jsem se spíš sama sebe.
Chvíli jsme jen tak seděli a koukali po bytě.
"Zítra až se vrátíš z té tvé práce, musíme jít nakoupit." vzpoměla jsem si.
"No jo, ale to až zítra co teď?" komentoval to a měl pravdu, vážně jsem neměla ponětí o tom co dělat.
"Hele jak ti mám vlastně říkat?" zeptal se po chvíli ticha.
"Umm, co já vim. Jak chceš, když to bude aspoň jedno z mých jmen." usmála jsem se.
"Tak Jess." uculil se a já se musela usmát. Tím mi připomněl Luka a otázku toho co teď asi dělá Green a hned po té se moje myšlenky opět stočili k Danovi.
Vzala jsem do ruky mobil a podívala se jestly už je online. Nebyl. Sama sebe jsem přesvědčila že žádný čtení myšlenek nebude a jen jsem si otráveně lehla na gauč.
"Děje se něco?" zeptal se najednou majkl.
"Nic moc jen že Daniel pořád není online a já, nevim, trochu se bojim, trochu žárlim." povzdechla jsem si a dál pozorovala strop.
"Bude, v pohodě." falešně se pousmál.
"Ty asi vážně nejsi moc nadšená z toho že jsi tu se mnou, co?" pokračoval schlíplým polohlasem. Všimla jsem si špatně skrývaného sklamání v jeho očích. Mlčela jsem protože mněl pravdu a já věděla že on, to ví a že je mu to líto. Jen jsem mu nechtěla víc ublížit a tak jsem nic neříkala.
Zvedl se a s povzdechem odcházel.
"Dám si sprchu." řekl a zmizel v koupelně.
Už jen sama pro sebe jsem kývla hlavou a víc se rozvalila na gauč.