Víc než jen spolubydlící

Část 5

Vadim

Když se mi Anežka vybrečela na rameni a potom usla, zůstal jsem u ní. Připadalo mi to správné a taky popravdě jsem u ní zůstat chtěl. Pořád jsem měl před očima její obličej. Byla tak bezmocná a já si uvědomil, že od prvního okamžiku, kdy se sem nastěhovala, byla neuvěřitelně silná. Nikdy jsem ji nezaslechl brečet.

Všechno začalo dávat mnohem větší smysl. Ona s nikým nechtěla být, protože měla pořád zlomené srdce. A včera večer to prostě neudržela.

Otevřel jsem oči a cítil teplo. Podíval jsem se na Anežku a ta ke mně byla přitulená. Vzpomenul jsem si na včerejšek. Řekl jsem jí o své minulosti, svěřil jsem se jí, proč jsem takový a ona mi nic nevyčítala, chápala mě.

Pomalu jsem se vysoukal z postele, tak abych ji nevzbudil a rozhodl se, že nachystám snídani. Moc vařit neumím, ale rozhodl jsem se, že to risknu. Nakonec se z toho vyklubala omeleta. Nachystal jsem jídlo na talíř a šel zpátky.

„Vstáváme, ospalče," řekl jsem jemně.

Po chvíli otevřela oči a když mě uviděla, usmála se. Pak si ale vzpomenula, co se stalo včera a zarazila se.

„Panebože, já se strašně omlouvám. Já nevím co říct.."

„Tak nic neříkej," řekl jsem prostě. „Jednoduše na to zapomeneme. Vím, co teď prožíváš. A vůbec se ti nedivím, že tě to rozplakalo. Byla jsi prostě dlouho silná."

Anežka se mi podívala do očí a jenom přikývla. Slova nebyla potřeba.

„Tak jo, jdem se nasnídat," řekl jsem a podal jí talířek.

„Vypadá to skvěle, děkuju," pochválila snídani.

„Nemáš vůbec zač," usmál jsem se a sedl si vedle ní na postel.

„Spal jsi tady?"

Zaváhal jsem. „Jo."

„A jak se ti spalo?"

„Kdyby ses tak neroztahovala a nekopala mě, tak dobře," utahoval jsem si z ní.

„Nech toho," usmívala se a hodila po mně polštář.

„Já říkám pravdu," trval jsem na svém.

„Abych pravdu řekla, mně se spalo po dlouhé době dobře."

A mně zase nejlíp, za celý život. Pomyslel jsem si. Místo toho jsem řekl. „Jo, nebylo to špatné."

Anežka

Byla jsem unavená a těšila se domů. Ještě dvě hodiny, a pak zasloužilý odpočinek. Už uplynul týden, kdy jsem se rozbrečela Vadimovi na rameni. Od té doby se náš vztah ještě víc zlepšil. Oba víme, co se nám stalo a chápeme se.

Zrovna jsem dělala nějaké papíry u pokladny, když jsem ho uslyšela.

„Anežko?" řekl Tomův hlas.

Zaťala jsem pěsti a zvedla hlavu. „Co tady dělaš?!" vyjela jsem.

„Panebože, konečně jsem tě našel. Strašně dlouho jsem tě hledal. Nezvedala jsi mi telefony, neodpovídala na zprávy, strašně jsem se o tebe bál."

Podívala jsem se na něj.

„Jak jsi mě našel?"

Přistoupil ke mně blíž, takže nás dělil jenom pult. „Tady bych to opravdu nerad řešil. Nezajdeme si někam na kafe?" řekl a já slyšela naději v jeho hlase.