Víc než jen spolubydlící

Část 12

Vadim

Dneska odpoledne mi volala sestra. Měla spoustu otázek ohledně Anežky. Na každou jsem poctivě odpověděl, a nakonec z ní vypadl pravý důvod jejího telefonátu. Chtěla znovu pohlídat Tobyho, nebo spíš Toby k nám chtěl opět jít.

„Anežko?" zeptal jsem se jí, když jsem večer vcházel už do našeho pokoje. Celý den jsme se neviděli, protože Anežka měla nějaké zařizování.

Ležela na posteli a četla si. „Ano?" zvedla oči od knížky a podívala se na mě.

„Dneska mi volala Yanna a řekla mi, že by k nám chtěl Toby na návštěvu," řekl jsem a lehal si vedle ní.

Otočila se na mě. „To je úžasná zpráva, doufám, že jsi souhlasil."

„Samozřejmě."

„To ráda slyším, " řekla už znovu zahleděná do knížky.

„Hej," pohladil jsem ji po noze. „Celý den jsme se neviděli. Věnuj se mi."

„Promiň, ale tohle je knížka do školy a musím ji přečíst," podívala se na mě soucitně. „Ale můžeme se mazlit," navrhla už s veselým tónem hlasu.

„Beru." A už jsem po ní šahal tak, aby si mohla lehnout vedle mě.

„Takhle ne. Mám nápad."

Sedla si, opřela se o postel a dala nohy od sebe. „Normálně si lehni mezi moje nohy a dej si hlavu na moje stehno. O zbytek se postarám."

Poslechl jsem ji. Uvelebil jsem se mezi jejíma nohama a ještě dřív, než jsem si lehl, jsem políbil její stehno.

„Ale žádný rozptylování jako minule. Když ucítím jenom náznak něčeho, jdu do obýváku."

„Neboj, budu hodný." Oči se mi zavřely a já začal vnímat její teplo. Asi po minutě mě začala Anežka škrábat na zádech a hladit různě ve vlasech. Slastí jsem nahlas vydechl.

„Je ti to příjemný, viď?"

„Hm."

Soustředil jsem se jenom na směr pohybů jejích prstů a než jsem se nadál, upadl jsem do spánku.

Anežka

Byla sobota ráno a Toby už si hrál na koberci s hračkama.

„Co dneska podniknem?" zeptala jsem se.

„Jdeme plavat."

„Plavat?"

„A proč ne? Děti mají rádi vodu."

„Má tady Toby vůbec plavky?"

„Neboj, všechno už je nachystané. Teď si půjdeme zaplavat a pak si zajdeme někam na oběd."

„Tak jo." Pokrčila jsem rameny a políbila ho.

Za hodinu

„Máme všechno?" zeptala jsem se s plnýma rukama věcí.

„Jo, jdeme."

Sjeli jsme výtahem a šli k autu. Vadim si už stačil udělat i řidičák. Nato, že je teprve měsíc řidičem, mu to jde skvěle, proto nastoupil za volant, zatímco já připoutávala Tobyho do autosedačky.

„Můžem?" zeptal se, když jsem si sedla na místo spolujezdce.

„Toby? Je všechno v pořádku?" otočila jsem se dozadu.

„Ano," přikývl nadšeně Toby.

„Tak to tedy můžeme," mrkla jsem na Vadima.

Vyjeli jsme a Vadim položil svou ruku na mé stehno. „Už se těším, až tě uvidím v plavkách."