Víc než jen spolubydlící

Část 10

Vadim

Dneska jsem poprvé nevěděl co dělat. Když jsem viděl Anežku, jak odchází s kufrem ke dveřím, neskutečně jsem se bál.

„Anežko..já opravdu nevím, co říct," řekl jsem blízko jejího obličeje. „Nedokážu ti říct, že tě miluju." Když Anežka uslyšela mou odpověď, ztuhla. „Ne teď. Ještě je brzo. Jak už jsi říkala, musím si to srovnat v hlavě a já ti slibuju, že jednou to ode mě uslyšíš." Položil jsem hlavu na její čelo. „Protože já vím, že to uvnitř mě někde je, jenom to musím najít. A já to najdu, slibuju. Jenom tě strašně moc prosím, abys se mnou měla trpělivost, protože jestli mě opustíš, zblázním se." Celou tu dobu jsme se dívali do očí a když jsem uviděl, jak z jejího oka ukápla slza, utřel jsem ji palcem. „Vím, že od tebe žádám hodně, ale prosím tě, neopouštěj mě."

Jenom přikývla a já ji něžně políbil.

„Děkuju, že tu se mnou zůstaneš."

„Nemáš zač."

Anežka

Řekla jsem Vadimovi, že potřebuju být na chvíli sama. Šla jsem na střechu a přemýšlela. Proč se mi tohle děje? Proč se zamiluju do člověka, který nedokáže mou lásku oplatit?

„Pojď už dovnitř, vždyť mrzne." Řekl hlas za mými zády a potom mě Vadim zezadu obejmul.

„Váďo, dost jsem přemýšlela a došla jsem k závěru, že by bylo nejlepší, dokud si to nepřebereš, držet se od sebe dál."

„Jak jako myslíš, držet se od sebe dál?"

„Žádné doteky, pusy..sex."

„Neodháněj mě od sebe."

„Já tě přece neodháním," řekla jsem a vykroutila se z jeho sevření. „Jenom je to pro mě těžké. Cítím na sobě tvé doteky a strašně si přeju, abys ke mně cítil to samé a dokud to tak nebude, nevím, jestli to zvládnu."

„Anežko, nedělej to."

„Já musím. Udělala jsem něco, co jsi po mně žádal. Teď, prosím, udělej ty to, co já žádám po tobě."

„Nevím, jestli to dokážu."

Pohladila jsem ho po hrudi. „Věřím ti." Usmála jsem se na něj.

Položil svou ruku na mnou. „Jak dlouho to budu muset vydržet?"

Pokrčila jsem rameny. „Nevím, uvidíme."

„Takovou odpověď jsem nechtěl slyšet." Uchechtl se.

„Pojď, jdeme dovnitř."

Vadim

Když začala naše dohoda s Anežkou, nikdy bych si nepomyslel, že to dopadne takhle. Cítím se hrozně. Když jsme měli jít spát, byl jsem zvyklý na to, jít s Anežkou do jejího pokoje. Teď? Nemůžu jí dát ani pusu.

„Dobrou noc." Usmála se na mě Anežka a odešla do pokoje.

„Dobrou," řekl jsem už zavřeným dveřím.

Po čtyřech hodinách

Ležel jsem v posteli už dobré dvě hodiny a nemohl usnout. Má postel mi připadala cizí, už jsem si tak moc zvykl na postel Anežky.

„Bože. Tohle nedám." Zvedl jsem se a otevřel dveře a v nich jsem uviděl Anežku.

„Proč nespíš?" zeptal jsem se.