Víc než jen spolubydlící

Část 13

Anežka

„Dobré ráno," vzbudil mě Vadimův hlas.

„Tobě taky," řekla jsem ještě ospale.

„Dneska musím brzo do práce, protože potřebuju odpoledne něco zařídit," zašeptal a až tehdy jsem si uvědomila, že je ještě tma a Vadim už je oblečený.

„Proboha, kolik je hodin?"

„Půl páté ráno," odpověděl jakoby nic.

„To si ze mě děláš srandu?! Ty mi jako chceš říct, že jsi mě vzbudil tak brzo jenom tak?"

Při odpovědi se křenil. „Není to jenom tak, chtěl jsem se rozloučit."

„Tak si to všechno užij a já jdu ještě spát. Dobrou noc." A překulila jsem se na druhý bok.

„Dobrou," řekl, ale já jsem slyšela v jeho hlasu náznak smíchu.

Za tři hodiny

Probudila jsem se trhnutím. Podívala jsem se na hodiny. Jasně, že jsem zaspala.

„Panebože!" řekla jsem naštvaně.

Rychle jsem si vyčistila zuby, oblékla se a nachystala další věci. To vše v rekordním čase. Vyběhla jsem z bytu a utíkala po schodech. Nasedla jsem do auta a uvědomila si, že jsem si zapomněla telefon. Budu to muset bez něj dneska vydržet.

Do práce jsem přijela s hodinovým zpožděním.

Vadim

Dneska plánuju jednu velkou věc. Dneska Anežce řeknu, že ji miluju. Měl jsem to udělat už před dlouhou dobou, ale bál jsem se. Nedokážu přesně říct čeho, ale dneska se už bát nemůžu. Nechci to v sobě už dál držet. Zaslouží si to vědět.

V práci jsem skončil už ve dvanáct s tím, že musím zařídit ještě jednu věc. Rozhodl jsem se, že svou starou postel vyhodím a koupím místo ní nějakou novou. Nemůžeme věčně zůstávat u Anežky. A protože mám větší pokoj, bude to pro nás pohodlnější.

Poprosil jsem svého starého kamaráda, který má velké auto, aby mi pomohl. Donesli jsme postel do bytu a já začal pracovat. Asi po dvou hodinách stála nová postel na svém místě. Trošku jsem se podcenil, myslel jsem si, že mi to bude trvat déle. Anežka dělá do sedmi a teď jsou tři hodiny. Budu se muset nějak zabavit.

Anežka

Odbyla sedmá hodina a já mohla jít konečně domů. Dnešek mi utíkal pomalu. Kráčela jsem po chodníku ke svému autu. Asi dva metry před ním jsem se zastavila a začala hledat klíče. Byla jsem do toho tak zabraná, nebo za to mohla ta tma, ale když jsem zvedla hlavu, vyletěla jsem leknutím. Přede mnou stála postava, kterou bych poznala úplně všude.

„Co tady zase děláš?!" vyštěkla jsem.

„Rád tě vidím, Anežko," řekl klidně Tomáš.

„Já tohle říct nemůžu." Musím zůstat klidná, nesmí mě vykolejit.

Opřel se o bok auta a naklonil hlavu. Šlo na něm poznat, že je opilý.

„Co chceš?"

„Tebe."

„Cože?"

„Myslím, že jsem ti dal dost prostoru na to, abys byla uražená. Byl to rok, nemýlím se?" zeptal se mě, jako bych byla blbeček. „Teď se se mnou vrať domů, tam totiž patříš."