Víc než jen spolubydlící

Část 4

Anežka

Bylo sobotní ráno a já jsem se chystala do práce. Postavila jsem si na čaj a šla se oblékat. Když začala pískat konvice, vyběhla jsem z pokoje, a aniž bych si to uvědomila, měla jsem na sobě jenom sukni a podprsenku. Bylo by to v pohodě, kdyby mi zrovna Vadim nezalíval čaj. Zastavila jsem se a chtěla se zase otočit a vběhnout do svého pokoje se doobléct. Zastavil mě ale Vadimův pohled.

„Dobré ráno," pozdravil mě, když odlepil oči od mého hrudníku.

„Ehm, dobré," řekla jsem zmateně.

Usmíval se od ucha k uchu a řekl: „Ne, že by mi to nevyhovovalo, ale nejspíš by ses měla jít obléct."

„Jo, jasně, už jdu," říkala jsem a šla pozpátku do pokoje.

Vadim

Tohle už vážně přestávám dávat. Už dlouho jsem nezažil něco jenom trochu podobného tomuhle. Copak to nevidí? Ona nevidí, jak mě to k ní táhne? A nejhorší na tom je, že ona je vůči mně úplně v pohodě. Už tehdy mi stačilo, když jsem ji viděl v tom krátkém oblečení. Asi celý týden jsem si ji představoval, jak leží pode mnou, celá nahá a já do ní přirážím. Jenom představa, co se mnou udělá dnešní příhoda z rána, jsem opravdu bezmocný.

Co když na ní začnu hrát podobnou hru, jako ona na mě? Ona na mě sice žádnou hru nehraje, ale to neznamená, že já nemůžu.

Večer téhož dne

Zaťukal jsem na Anežčiny dveře. „Any? Mohl bych jít na chvilku dovnitř?"

„Jo, jasně," zavolala na mě.

Když jsem vešel, podíval jsem se po pokoji. Jak je možné, že tu Anežka bydlí skoro 4 měsíce a já nebyl ještě v jejím pokoji? Anežka měla menší pokoj než já. Měla ho ale tak zařízený, že jsem byl překvapený, že se tam všechno vlezlo. Po mé levici byl stůl s různými drobnostmi, pak bylo okno a pod ním velká postel, vedle postele obrovská knihovna, která byla skoro celá zaplněná knížkama, a pak už jen skříň, a to bylo všechno. Když jsem si pohlédl pokoj, padl mi zrak na Anežku, seděla na posteli a sledovala mě.

„Máš to tu pěkný," řekl jsem s úsměvem.

„Děkuju, dalo mi to zabrat," řekla taky s úsměvem.

„Chtěl bych si s tebou promluvit."

„O tom dnešku? Promiň, nenapadlo mě, že budeš vzhůru, kdybych to věděla, tak se obléknu.."

„O tom jsem nechtěl mluvit," skočil jsem jí do řeči a sedl jsem si vedle ní na postel.

„A o čem teda?"

„O tobě."

„Udělala jsem něco?"

„Jo, udělala. Bydlíš tady už skoro 4 měsíce a já pořád o tobě nic nevím."

„Já o tobě taky nic nevím," namítla.

„Rozhodně víš toho o mně víc, než já o tobě. Vůbec o sobě nechceš mluvit, ale to se odteď změní. Já si tady udělám pěkně pohodlí a budu ti pokládat otázky a ty mi na ně vždy popravdě odpovíš." Na důraz, že to myslím vážně, jsem se opřel o zeď.

„A co za to?"

„Co by sis přála?"

„Taky mi popravdě odpovíš na nějaké otázky." Fajn, tohle bude zajímavé.

„Tak jo, začínáme. Pověz mi o svojí rodině."

„Hm, mám mamku Pavlu a taťku Petra. Jsem jedináček, takže jsem byla vždycky hodně hlídaná a pořád jsem. Myslím, že tohle se nikdy už asi nezmění."

„Rodiče bydlí spolu?"

„Jo, jsou do sebe pořád strašně zamilovaný, vždycky jsem jim záviděla," při odpovědi se pousmála.

„A to mi pěkně nahrává na další otázku. Jak to máš ty, víš co, s chozením?" Protože je doopravdy divné, že se vůbec s nikým nestýká. „Nějaký tajný přítel, o kterém nevím?"

„A co ty? Co tebe přimělo, takhle vést svůj sexuální život?" Snažila se odpoutat pozornost.

„Až odpovíš ty mě. Jsem jedno velké ucho," pobídl jsem ji pokývnutím hlavy.

„Tohle téma opravdu nechci probírat."

„Ani když začnu?"

„To možná."

„Tak fajn. Jednou když mi bylo dvacet jsem měl přítelkyni. Byli jsme spolu dva roky, od mých osmnácti. A já ji miloval. Strašně. A ona milovala mě. Jednou jsme se šíleně pohádali, přesně si nepamatuju proč, ale došlo to až do takového stádia, že se prostě zvedla a odešla. Za chvilku jsem za ní běžel, abych to spravil a když jsem seběhl schody a otevřel hlavní dveře od baráku, ona ležela na silnici. Jediná možná varianta, co se mohla stát bylo, že v tom spěchu, jak běžela, prostě vběhla do auta, které zrovna jelo. Výpověď řidiče to jenom potvrdila. Srážku nepřežila, byla na místě mrtvá.."

„Panebože.."

„Nejhorší na tom bylo to, že jsem se jí ani nestihl omluvit. Nestihl jsem jí říct, jak moc ji miluju a jak mě strašně mrzí to, že jsme se pohádali."

„Váďo, to mě strašně mrzí.."

„První rok jsem se strašně vinil. Skoro jsem nevylezl z bytu. Strašně jsem pil. Druhý rok jsem se z toho jakž takž dostal a řekl jsem si, že si nikoho už nikdy nepustím k tělu. Už nikdy to nechci zažít. Proto takhle žiju. Je to to jediné, co dokážu. Pomáhá mi to, abych se pořád necítil vevnitř tak prázdný. Takže tady to máš. To je ten důvod proč takhle žiju."

Anežka byla asi tak minutu potichu a pak spustila. „Měla jsem snoubence a ten mě po čtyřech letech podvedl s mojí nejlepší kamarádkou."

Anežka

Když jsem si vyslechla Vadimův příběh, měla jsem slzy na krajíčku. Při vyprávění toho příběhu tady se mnou nebyl ten Vadim, kterého znám. Byl tady se mnou o čtyři roky mladší Vadim. Viděla jsem tu jeho druhou stránku, kterou se tak snaží schovat. Proto jsem se rozhodla mu říct o Tomovi.

„Když jsem byla ve třeťáku na střední, poznala jsem Toma. Byl na mě strašně hodný a já se do něj strašně zamilovala. Když přišla moje maturita, řekla jsem mu, že bych se chtěla přestěhovat. Když to uslyšel, šíleně se se mnou pohádal. On chtěl zůstat tam kde byl a já chtěla pryč. Víš, jak to vyřešil? V den maturity mě požádal o ruku. A já ho nedokázala odmítnou. Opravdu jsem ho moc milovala. A ještě když jsem pomyslela na své rodiče a na samotného Toma, řekla jsem prostě ano. Asi jeden kousek ze mě chtěl taky zůstat a přesně ten kousek za mě řekl ano. Když se na to podívám zpětně, nechápu, proč jsem to udělala. Byla jsem tak naivní, že jsem si myslela, že když se vezmeme, kývne mi na to odstěhování. Ale svatba se pořád nekonala. Kdykoliv jsem o ní začala mluvit, řekl mi, že je na to ještě čas, že svatbu chce mít perfektní, takže musíme probrat všechny možná varianty. Postupem času jsem se přestala snažit. Brala jsem to, jakože jsme zasnoubeni vůbec nebyli a jenom spolu chodili a bydleli. Řekla jsem si, že mu nechám prostor a on se svatbou začne sám. A dopadla jsem tak, že jsem ho jednoho dne načapala, jak si užívá s jinou."

Vadim nedokázal nic říct, viděla jsem to na něm.

„Prostě jsem byla naivní, ve všem jsem mu ustupovala a on mi udělá toto."

„Nebyla jsi naivní, milovala jsi ho."

„Ano, to milovala," řekla jsem a zavzpomínala na to všechno. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně na dně, konečně jsem si to přiznala. Ztratila jsem snoubence a nejlepší kamarádku v jeden den. Nemám nikoho. Už jsem to nevydržela a propukla v hysterický pláč.

Když Vadim uviděl, že se mi chce brečet, popadl mě do náručí a začal mě utěšovat.

„Any, to je v pohodě.. vyplač se.. všechno bude zase dobré."

Asi po půl hodině brečení jsem ve Vadimové náručí usla. Překvapilo mě, že mi každou chvilku říkal, že to bude zase v pořádku. A já mu začala věřit. Možná, že zas tak sama nebudu.