Víc než jen spolubydlící

Část 9

Anežka

„Vadime, oběd," zakřičela jsem z kuchyně.

„Konečně."

Podívala jsem se na něj uraženě. „Kdybys mě pustil dřív z postele, tak by byl oběd v normální dobu."

Políbil mě na čelo. „Moc ses nebránila."

„Radši pojď jíst."

„Co chceš dneska dělat?"

„Máš nějaký návrh?"

„Je pátek, a i když se mi líbí představa, že tady budeme sami, tak bych něco podnikl. Co třeba nějaký klub?"

„Proč zrovna tam?"

„Nevím, zatančit si?"

„To můžeme i tady," řekla jsem ze srandy a sklidila talíře ze stolu.

Umývala jsem nádobí a ucítila Vadimové ruce na svém pase.

„Co děláš?"

„Tančím," pošeptal mi do ucha a začal se vlnit.

„Nemáš hudbu."

„Že ne?" řekl a začal zpívat.

Když jsem ho slyšela, začala jsem se smát. „To nemyslíš vážně."

„Místo těch řečí se ke mně radši přidej." Už ho nejspíš nebavilo, že jsem k němu byla otočená zády, protože si mě otočil k sobě. „Už jsem tě několikrát slyšel zpívat."

„Zato já tebe nikdy a už vím proč," řekla jsem rýpavě.

Aby mě víc naštval, přidal na hlasitosti. Za chvíli jsem to nevydržela a přidala se k němu. Asi pět minut jsme spolu zpívali různé úryvky písniček.

„Už nemůžu," řekla jsem se smíchem.

„Vybrala sis nesprávný čas." To už mě tahal Vadim do pokoje.

Vadim

Ten večer jsme opravdu šli do klubu, ale když jsem viděl všechny chlápky, kteří pozorovali Anežku, brzo jsme odešli. Ona je moje. Nikoho jiného.

Místo toho jsme šli na večerní procházku po Praze. I když jsem moc chtěl chytit Anežku za ruku, neudělal jsem to. Řekli jsme si žádné city, jenom sex a tohle by bylo přes čáru.

„O čem přemýšlíš?"

„O ničem a o všem."

Podívala se po mně. „Taky to tak někdy mám. Začneš přemýšlet úplně o nějaké kravině, která by tě normálně nenapadla."

Taky jsem se na ni podíval a usmál se. „Přesně tak."

„Jak to jde vůbec ve škole?" zeptal jsem se po pěti minutách ticha.

„Někdy dobře, někdy hůř. Možná bych na tom byla líp, kdyby mě nerozptyloval jeden chlap," říkala, a přitom zrychlila krok, tak aby mě předehnala a postavila se naproti mně. „Ale já si nestěžuju," pokračovala už blízko mého obličeje.

„Abys věděla pravdu, on si taky nestěžuje."

Zakřenila se a pak mě krátce políbila. „Tak," řekla a dala mi pusu, „to," pusa, „jsem," další pusa, „ráda."

Když mě Anežka poprvé políbila, byl jsem překvapený, ale v dobrém slova smyslu. Nevěděl jsem, že ji můžu líbat na veřejnosti, protože jinak bych to udělal už dávno z toho důvodu, že mi to připadá správné, jako všechno ostatní, co se týká nás dvou.