Víc než jen spolubydlící

Část 2

Vadim

Už jsou to tři dny, kdy se tady nastěhovala Anežka a musím říct, že zatím to jde dobře. To, co mi slíbila, plní. Umí fakt dobře vařit. Každý den mám teplé jídlo a naprosto si to užívám.

„Proč jsi vlastně hledala byt?" zeptal jsem se jednou u oběda.

„Protože jsem potřebovala někde bydlet," odpověděla jakoby nic. Anežka je fajn, ale někdy mě její odpovědi fakt vytáčí.

„Zkus to rozvinout, bylo mi jasné, že jsi neměla kde bydlet. Chci tě víc poznat. Vzal jsem tě sem, protože jsi mi připadala jako fajn holka, nepokaž si to."

„Chtěla jsem začít žít jinak. Předtím, než jsem se tady nastěhovala, jsem bydlela v malém městě a už od skončení střední školy jsem chtěla jít do velkoměsta a nadále studovat. Bohužel se mi do toho připletly jiné plány a já jsem na to musela zapomenout. Teď jsem ale tady a začínám si plnit svůj sen."

„A ten sen je?"

„Dostuduju vysokou a stanu se učitelkou."

Anežka

Mé první dojmy bydlení v Praze: je to super, protože vím, že tady patřím. Svůj nový byt naprosto miluju, je tak odlišný od toho minulého a přesně to jsem potřebovala. Jenom nevím, co si mám myslet o Vadimovi. Měla jsem Vadima přečteného během minuty. Kluk, který se dostane do kalhotek všem holkám. A on si tuto situaci naprosto užívá. Možná jsem udělala chybu, že jsem zrovna z jednoho ztroskotaného vztahu znovu začala bydlet s klukem, kterého vlastně vůbec neznám, ale neměla jsem na výběr. Ten druhý byt byl fakt hrozný a nemohla jsem zůstat ve stejném městě jako Tomáš. Snažil se mi snad milionkrát volat, ale já si vypla zvonění a bylo mi to jedno. Když nad tím ale uvažuju, možná to bylo dobře, že mě podvedl. Donutil mě tím se postavit na vlastní nohy a mohla jsem začít, abych pravdu řekla, pořádně žít. A udělala jsem pro to hned několik věcí. Přihlásila se na vysokou školu, našla si práci v knihkupectví, která mě neuvěřitelně baví a naprosto ta nejdůležitější věc. Odřekla jsem se naprosto kluků. Řekla jsem si, že si dám tak rok pauzu, než začnu navazovat menší románky.

Když jsem jednoho dne vstávala do školy, narazila jsem na chodbě na kusy oblečení. Bylo mi jasné, že má Vadim společnost a přestala jsem na to myslet. Ale překvapilo mě, když jsem Vadima uviděla u kuchyňského stolu. Jedl a byl zabořený v papírech.

„Dobré ráno," pozdravila jsem. "Jak to, že nespíš? Myslela jsem si, že máš společnost."

„Dobré," odpověděl s plnou pusou chleba. "I kdybych moc rád spal a věnoval se své návštěvě, nemůžu, protože tady v této domácnosti musí někdo vydělávat," řekl s úšklebkem.

„Hele, já vydělávám!" řekla jsem uraženým tónem. „Jenom ne, tolik kolik ty, ne každý režíruje seriály."

„No jo, miluju svou práci," řekl s úsměvem.

„Ale teď vážně, nebojíš se ji tu nechat samotnou?" zeptala jsem se a napila se čaje.

„Neboj se, není tam sama."

Jak jsem to uslyšela, vyprskla jsem čaj na podlahu a vrhla pohled na Vadima. Ten se jenom smál.

„Dělám si srandu. Vzbudím ji. Vždycky je budím."

„Aha, tak to je dobře," řekla jsem a už si chystala snídani do krabičky.

„Ty nesnídáš doma?"

„Ne, jsem zvyklá si snídani sníst po cestě, šetří to čas."

Vadim se na mě jenom podíval a pokrčil rameny.

Vadim

„Tak co, jak se má Anežka?" ptá se mě Marek při pauze na oběd.

„Anežka se má dobře, má totiž nejlepšího spolubydlícího," usmál jsem při odpovědi.

„Jak je to vůbec dlouho, co spolu bydlíte?"

„Už to bude měsíc."

„A co, zvykli jste si na sebe?"

„Podle mě jsme si dost sedli," a byla to pravda. Trávíme spolu čím dál tím více času a samotného mě to překvapuje. Nikdy jsem si s nikým tak nerozuměl. Jenom mě zajímá, co si o mně Anežka myslí. Já nebudu lhát a řeknu to na rovinu, přitahuje mě. Jsem přece chlap a mám své potřeby. A ona je chytrá, přitažlivá holka. Ale nechci to pokazit. Musím si vystačit s tím co mám, protože na Anežce jde vidět, že jí to vyhovuje. A já to nehodlám změnit. Jenom pokud by chtěla ona sama.

Anežka

„Vůbec nechodíš ven," řekl mi Vadim, když jsme se společně dívali na televizi. Byl pátek večer a Vadim zůstal doma, což mě velice překvapilo. V pátek vždycky vyrážel ven.

„Ty taky nejsi dneska venku," namítla jsem.

„To je sice pravda, ale já dneska chtěl zůstat s tebou."

„Proč tak najednou?"

„Já ani sám nevím, prostě jsem chtěl dneska zůstat s tebou a povídat si."

„O čem?"

„O všem."

„Tak fajn, začni."

„Proč nechodíš vůbec ven? Máš vůbec nějaké kamarády, protože když nejsi ve škole, nebo v práci, jsi tady doma."

„Já jaksi nemám s kým, ale dřív než něco řekneš, mně to nevadí. Já jsem na to zvyklá, už od puberty jsem spíš introvert."

Podíval se na mě. „To nechápu, vždyť se na sebe koukni, jsi zábavná a neviděl jsem tě ani s žádným chlapem a prostě..."

„Co prostě?" uchechtla jsem se. „Prostě to řekni, stejně už asi vím, co chceš říct."

„Kdybych tě někde potkal a neznal tě, už dávno tě mám v posteli."

„To si nemyslím," už jsem se musela smát.

„To je proto, že jsem na tebe ještě nezkusil svůj šarm," řekl a zatvářil se tak, že mě to rozesmálo ještě víc.

„Váďo, já jsem proti tvému šarmu naprosto imunní. Nemusíš se ani namáhat a myslím, že sám víš, že nejsem jako ty tvoje holky, co si sem vodíš."

„Jo, já vím, že nejsi," řekl vážně, a přitom se mi podíval do očí.