Víc než jen spolubydlící

Část 14

Vadim

Rychle jsem doběhl k ležící Anežce. „Ne.. Any! Prober se! Prosím!" Chytil jsem ji za zápěstí a snažil se nahmatat tep. Žádný jsem nenahmatal. Proto jsem hned začal s masáží srdce.

„Co se to tady děje?" uslyšel jsem mužský hlas za mnou.

Zvedl jsem hlavu a uviděl policajty. „Zavolejte záchranku. Mou přítelkyni někdo srazil."

„A víte kdo?"

„Já to nevím! Jenom zavolejte záchranku!" křičel jsem zoufale.

„Kubo, zavolej záchranku, že to spěchá." Řekl jeden z nich a klekl si naproti mne.

„Chcete vystřídat?"

„Ano, prosím," přiznal jsem.

„Záchranka tady bude do pěti minut." Říkal druhý policista a klekl si k nám.

A tak jsme se u Anežky střídali a snažili se ji udržet při životě, dokud nepřijela sanitka.

Uslyšel jsem sirénu. „Any, vydrž, už jsou tady. Prosím, jenom to vydrž."

„Tak jsme tady. Teď už se o to postaráme my," řekla žena v oblečení, které nosí záchranáři.

„Víte někdo, co se tady stalo?" zeptala se druhá žena.

„Vjelo do ní auto," řekl jsem.

„Vy jste přítel?"

„Ano."

V nemocnici

Už hodinu o Anežce nic nevím. Hned jak jsme přijeli do nemocnice, jela na sál. A protože nejsem přímý rodinný příslušník nic mi taky neřeknou.

Seděl jsem na židli v čekárně, když přišel starší pár. Podíval jsem se na něj a uviděl ženu, která byla podobná na Anežku. Jsou tady její rodiče.

„Co je s mou dcerou?" zeptal se muž.

„Vaše dcera je po vážné operaci. Podrobnosti nevím, zavolám vám doktora, který ji operoval a ten vám řekne víc."

Zvedl jsem se a šel za nimi. První setkání s rodiči jsem si sice takhle nepředstavoval, ale nic nemůže být dokonalé. „Dobrý den, jmenuju se Vadim. Jsem Anežčin spolubydlící," začal jsem radši pomalu, abych neřekl něco, co neví.

Jako první se ke mně otočila žena. „Dobrý den. Těší mě. Vy víte, co se stalo s Anežkou?"

„Viděl jsem to celé z okna. Před někým, kdo seděl v autě, utíkala. Pak zpomalila a někdo do ní vjel. Nic jiného nevím, protože jsem rychle běžel za ní."

„Panebože, kdo by to mohl být? Vždyť ona neměla žádné nepřátele!"

„Dobrý den, vy budete rodiče od Anežky?" vyrušil nás hlas z rozhovoru.

„Ano, jak jí je?"

„Je po operaci, která byla náročnější, než jsme čekali. Vnitřně krvácela a během operace jsme ji museli dvakrát nahazovat. Má zlomená žebra, ruku a nohu. Teď spí a nevíme, kdy se probudí, protože hrozí riziko, že se neprobudí už vůbec."

„Cože?"

„Musíte pochopit, že je štěstí, že vůbec přežila operaci. Není to sranda si s tímhle zahrávat. Už třikrát jsme ji nahazovali. Nebýt tady toho mladíka a policistů, kteří ji obživovali, než přijela sanitka, tak už se dávno nemáme o čem bavit."

„Takže jinak řečeno ještě pořád bojuje o život?"

„Přesně tak."

-----

K Anežce nás dneska nepustili, tak jsem nabídl jejím rodičům, aby šli k nám. Souhlasili.

Nakonec zůstali i přes noc. Nechtěl jsem spát v nové posteli bez Anežky, tak jsem si lehl na zem a konečně se rozplakal.

----

Uplynuly tři dny a všechno zůstalo při starém. Anežka pořád jenom spí. Doktoři nám říkají, abychom se připravili na nejhorší. Já ale pořád věřím v to, že by mě tu Anežka nikdy nenechala.

Dneska jsem poprvé vešel do jejího pokoje. Když jsem ji uviděl, jak tam leží, chtělo se mi znovu brečet. Cítil jsem se tak bezmocný.

Sedl jsem si na židličku vedle její postele a opatrně ji vzal za ruku.

„Zkuste na ni mluvit. Říká se, že to slyší," vyrušila mě z přemýšlení sestřička. Poté odešla.

Přisedl jsem si k ní ještě blíž a políbil její ruku. Chvilku jsem seděl, ale začalo mi vadit ticho. Pořád jsem jenom slyšel pípání přístrojů, žádné hlasy. „Anežko? Vrať se nám. Už jsi pryč strašně dlouho a všem nám tu chybíš. Mně tu chybíš." Podíval jsem se na ni. „Je to pro mě těžké si tady s tebou povídat, protože nevím, jestli mě slyšíš. Chtěl bych ti toho tolik říct." Pořád se nic nedělo a mně došla trpělivost. Políbil jsem ji na čelo a odešel.

Anežka

„Ne, vrať se," zakřičela jsem, ale neslyšel mě.

Už tady ležím tři dny a povídám si tu nanejvýš se sebou. Pamatuju si, co se mi stalo. Tomáš do mě narazil a kvůli tomu teď ležím v nemocnici. Jenom nechápu, proč své tělo nemůžu přinutit k tomu, aby se probralo. Cítím se ve svém těle jako ve vězení.

Celé ty tři dny jsem chtěla, aby za mnou přišel Vadim a byl tu se mnou. Dneska sice přišel, ale vůbec tu se mnou nebyl.

Vadim

Další den jsem Anežku navštívil znovu. Tentokrát už jsem byl připravený. „Ahoj zlato. Nesu ti nějaké knížky. Doufám, že jsem vybral nějaké, které se ti líbí." Na důkaz toho, že to myslím vážně, jsem jich pár vytáhl z tašky.

Včera jsem nad tím přemýšlel a došel jsem k názoru, že teď když ji vidím v tomto stavu si s ní nedokážu povídat. A když si s ní nedokážu povídat, tak jí aspoň budu číst.

Vytáhl jsem jednu, otevřel ji a začal číst. Za hodinu jsem toho ale nechal. „Vždyť mě stejně neslyšíš! Tak proč bych se měl snažit!" rozčílil jsem se. Položil jsem obě své ruce na postel a chytl se za hlavu a asi po sté za ty čtyři dny jsem začal přemýšlet o nás dvou.

Podíval jsem se opět na Anežku. Vypadala teď tak jinak. Normálně usměvavou, zdravou holku vystřídal někdo, kdo se Anežce vůbec nepodobal. „Promiň, že jsem křičel. Já jenom nevím, co mám dělat, víš? Na večer, kdy jsi měla tu nehodu jsem měl jiné plány, než tě obživovat na silnici. Chtěl jsem ti říct, že tě miluju.." Překvapením jsem sebou trh. Vážně jsem to teď udělal? Zasmál jsem se. „Dobře, je to sice trošku divný ti teď vyznávat lásku, ale je to pravda. Miluju tě. Miluju tě už tak dlouho, že nechápu, proč ti to říkám až teď, protože ty by sis zasloužila to vědět už před dlouhou dobou. Anežko, já tě miluju." Přiblížil jsem se k ní. „Takže tu prosím zůstaň. Měli jsme strašně málo času na to být spolu. Tak se mi prosím probuď, abychom si mohli spolu ten čas užít a taky abych ti mohl ukázat, jak strašně moc mi na tobě záleží a jak strašně moc tě miluju." Držel jsem ji za ruku a čekal na nějakou odezvu. Čekal jsem, že mě za ní stiskne, promluví, ale ona pořád jenom ležela. „Anežko, prosím." Cítil jsem, jak mi teče slza po tváři a ona mi ji nemohla setřít. A tak jsem ji jenom držel za ruku a pomalu brečel.

----

Probudilo mě bušení na dveře. Vyskočil jsem ze země a běžel ke dveřím. Když jsem je otevřel stál v nich Anežčin otec. „Vadime! Jedeme! Anežka se před chvílí probudila!"

Na tváři se mi objevil úsměv. Věděl jsem, že mě tu Anežka nenechá.