Víc než jen spolubydlící

Část 17

O rok později

Vadim

Probudil jsem se a chtěl se přitulit k tělu Anežky. Šáhl jsem ale po prázdném místu. Kde je? Posadil jsem se a zaposlouchal se, jestli třeba něco neuslyším.

Z kuchyně jsem slyšel bouchání hrnců. Podíval jsem se na budík a všiml si, že je teprve sedm hodin ráno.

Vylezl jsem z vyhřáté postele a šel za zvukem. Otevřel jsem dveře od ložnice a uviděl ji. Měla potichu puštěné písničky a do rytmu vrtěla zadečkem. Tančila, a přitom něco vařila. Za tu dobu už jsem viděl mnoho tanečků, ale dnes ráno mi to připadalo jiné. Víc roztomilé. Usmál jsem od ucha k uchu a pomalu kráčel za ní. Celou dobu byla otočená, takže mě nemohla vidět. Když jsem k ní došel, pohladil jsem její vypouklé bříško a přistoupil těsně k jejím zádům.

„Dobré ráno, broučku," zašeptal jsem jí do ucha a políbil do vlasů.

Svou ruku položila na mnou hlavu, lehce se otočila a políbila mě. „Dobré. Jak to, že nespíš? Probudila jsem tě?"

„Spíš mě probudila tvoje nepřítomnost. Proč nespíš ty?" mumlal jsem, a přitom hladil její bříško.

Své ruce položila na moje. „Malá hodně kopala, takže jsem nemohla spát. Chtěla jsem ti udělat snídani do postele, ale teď to nemá moc smysl."

Zasmál jsem se a položil své ruce na její boky a otočil ji. Podíval jsem se Anežce do očí. „Má to smysl, půjdu do sprchy a ty ji mezitím uděláš, ano?"

„Souhlasím."

Rychle jsem ji políbil a šel do koupelny.

Anežka

Dívala jsem se za Vadimem. A s úsměvem se otočila zpátky k práci. Pořád nemůžu uvěřit, že spolu čekáme dítě. Přišlo to sice velmi nečekaně, ale oba jsme šťastní, že budeme rodiče. Hodně jsem se bála Vadimové reakce, ale když jsem mu to před sedmi měsíci řekla, jeho reakcí jsem byla mile překvapena.

Před sedmi měsíci

Seděla jsem v obýváku a sedačce a dívala se do zdi. Dnes jsem přišla od doktora a ten mi řekl úžasnou novinu. Budu maminka. A Vadim tatínek. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

Byla jsem nervózní. A když říkám nervózní, tak myslím pořádně. Měla jsem obrovský knedlík v krku a každou chvíli jsem měla slzy v očích. Vždy se mi je podařilo zahnat.

Začala jsem myslet na to, jak to Vadimovi řeknu. Co když mi řekne, že dítě nechce? Co potom budu dělat? Nechci dítě vychovávat sama. Začala jsem nad tím přemýšlet, jak bych ho vychovávala sama a ucítila, jak mi dvě neposlušné slzy tečou po tváři.

„Bože, jsem směšná. Prostě mu to řeknu. Ať už na to řekne cokoliv," řekla jsem nahlas.

„Řekneš mi co?" zeptal se známý hlas z kuchyně.

Leknutím jsem poskočila a položila si ruku na bušící srdce. „Vadime! Vždyť jsi jako duch!" otočila jsem se a řekla to hlasitěji, než jsem zamýšlela.

„Zlato, uklidni se. Já jsem tě zdravil. To ty jsi byla mimo." Podíval se mi do očí a když v nich viděl nepokoj přistoupil ke mně blíž. Neumím se přetvařovat a moje oči mě vždycky prozradí, sakra!

„Co se děje? Nevypadáš dobře. Jsi strašně bílá."

„Musím ti něco říct," vyšlo ze mě.