Víc než jen spolubydlící

Část 15

Vadim

Nasedli jsme do auta a jeli do nemocnice. Nemohl jsem se na Anežku dočkat. Už jsme bez sebe byli dost dlouho.

Vstoupili jsme do nemocnice a ptali se, jestli ji můžeme vidět. Sestřička nám řekla, že návštěvní hodiny skončili, ale když jsme jí řekli, jak to s Anežkou dopadlo, nakonec nás k ní pustila.

Jako první šli za ní její rodiče. Nechtěl jsem tam být navíc. Sedl jsem si na židli v čekárně a čekal.

„Vadime?" Vytrhl mě z přemýšlení známý hlas. Podíval jsem se směrem odkud jsem ho zaslechl.

„Veroniko?"

Hubená blondýnka se ke mně přiblížila. Byla jedna z těch holek se kterou jsem vydržel dýl. Nakonec mě pustila k vodě kvůli tomu, že jsem se nedokázal vázat.

„Co tady děláš?"

„Ehm.. má přítelkyně tady leží, nebo spíš měla nehodu a teď u ní jsou její rodiče."

„Tvoje přítelkyně?" Sedla si vedle mě. „Jako vážná přítelkyně?"

Usmál jsem se. „Ano, dost vážná přítelkyně."

„Páni, takže se někomu podařilo tě zlomit?"

„To zní hrozně."

„Jo, to máš pravdu, ale jinak se to říct nedá. Nečekala jsem, že se to některé z nás podaří."

„To ani mě ne," řekl jsem spíš pro sebe.

„A znám ji?"

„Nemyslím si. Nedávno se tady přestěhovala."

„Jak na tom je?"

„Skoro nic nevím. Čtyři dny ležela v umělém spánku a teď se probudila."

„Panebože.."

„Jo, to jo.." Veronika mě chytila za ruku. V ten moment jsem neuvědomil, co udělala.

„Ehm.." vyrušil nás další hlas. Zvedl jsem hlavu a uviděl Anežčinu matku. „Chce vás vidět. Ale jestli jdu nevhod."

„Ne," vyskočil jsem na nohy. „Jdu za ní." Otočil jsem se na Veroniku. „Měl bych jít. Měj se."

„Ty taky," řekla, ale já už ji dávno nevnímal.

Anežka

Měla jsem zrovna zavřené oči, když jsem uslyšela hlas mé matky.

„Zlatíčko?" Otevřela jsem oči.

„Tak rádi tě vidíme," řekla a utírala si obličej od slz.

„Mami, nebreč."

„Vždyť jsem tvoje matka a ta brečí, když se něco stane jejímu dítěti."

Otec ji pohladil po zádech. „Jak ti je? Hodně jsme se o tebe báli. Pěkně jsi nás vystrašila."

„Znám dny, kdy mi bylo líp, ale zvládám to."

„Co se vůbec stalo?"

Jenom jsem si vzpomenula na den své nehody a chtělo se mi brečet. „To Tomáš."

„Tomu nerozumím. Jako tvůj Tomáš?" zeptal se otec.

„Tati, už dávno to není můj Tomáš. V den mé nehody tady přijel a chtěl, abych se k němu vrátila. Byl opilý a když jsem mu řekla, že s ním nikam nepojedu, naštval se a chtěl mě zatáhnout do auta. Ubránila jsem se, ale kvůli tomu, že jsem musela zaparkovat dál od baráku mě stihl srazit."