Víc než jen spolubydlící

Část 11

Anežka

Uslyšela jsem zazvonění telefonu.

„Haló?"

„Ahoj Any, kdy končíš?" řekl Vadim rozrušeně.

„Za hodinu, proč?"

„Potřebuju, abys skončila dřív a přijela pro mě."

„Stalo se něco?"

„Jo. Potřebuju si s tebou promluvit."

„A nepočká to?"

„Myslím, že ne."

„Za půl hodiny jsem u tebe."

Po půl hodině

Přijela jsem k budově, kde pracuje Vadim a viděla ho z dálky, jak na mě čeká. Zastavila jsem před ním a on nastoupil. Sedl si a naklonil se pro polibek.

„Tak co bylo tak naléhavého?"

„Tady to nechci řešit, jeď."

Ještě než jsem stačila sešlápnout plyn, uviděla jsem Marka, jak se na nás dívá. Vadim napodobil můj směr pohledu a řekl chladně: „Jeď."

„Co se stalo?" řekla jsem a zase se podívala Markovým směre. Pořád z nás nespouštěl oči.

„Řeknu ti to, až odtud odjedeme."

„Ne, chci to slyšet teď."

„Any.."

„Nebo se mám jít zeptat Marka?" zeptala jsem se a už šahala po klice.

„Měl debilní narážky na nás oba."

„Jaké narážky?"

„Že přesně ví, co s tebou dělám, že tě odkopnu a taky to, že si tě nezasloužím."

Jsem klidný člověk, ale jak jsem uslyšela, co Vadim říká, neuhlídala jsem se. Trhnutím jsem otevřela dveře a šla směrem k Markovi. Nezajímaly mě Vadimové řeči o tom, abych se vrátila zpátky.

„Co si o sobě myslíš? Jak ty můžeš vědět, co si zasloužím nebo ne?!" vyštěkla jsem, když jsem přišla blízko Markovi. „Ani mě neznáš! Za ten skoro rok, co tu bydlím, jsme se viděli jenom párkrát, a to ještě vždycky tak krátce, že by sis mě vůbec neměl brát do huby!"

„Uklidni se," řekl klidným hlasem. „Všichni se na nás dívají."

„To mi je upřímně úplně jedno," pokračovala jsem. „Vůbec nevíš, co se mezi náma s Vadimem děje! Myslíš, že ho znáš? Víš velké hovno o tom, jaký teď je."

„A ty víš, jaký on je? Přesně vím, co se mezi váma děje. Myslíš, že tě někdy bude milovat? Je ještě pořád tak zamilovaný do Klárky, že na nikoho jiného už nezbývá místo. Copak to nechápeš? Myslel jsem si, že jsi teda chytřejší," řekl s úšklebkem.

Překvapením se mi otevřela pusa. Nedokázala jsem zabránit tomu co se stalo potom. Přišla jsem k němu ještě blíž a dala mu pořádnou facku. „Ještě o mně něco takového někdy řekneš a přistane ti víc než jen facka."

Otočila jsem se na patě a uviděla za sebou Vadima. Zíral na mě s vykulenýma očima.

„Myslela jsem, že chceš jet. Jdeme."

Cestou jsem si protřepávala ruku. Byla to fakt rána. Nasedla jsem za volant a čekala, až nastoupí i Vadim.

„Jsi v pořádku?" zeptal se a vzal mě za bolavou ruku, kterou posléze políbil.