Avenger girl (Pozastaveno)

3.

Hodila jsem kufr do auta a sama jsem si nasedla do zadu na místo za spolujezdcem. Do uší jsem si dala sluchátka a pustila jsem si z mobilu mou oblíbenou hudbu.

Ve sluchátkách mi zrovna hrála má oblíbená písnička ( pusťte si písničku Sofia v médiích) , když se ve předu otevřeli dveře auta na obou stranách a dovnitř nasedl, za volant Frenk a na místo spolujezdce mamka. Frenk nastartoval auto, já jsem zavřela oči a nechala se unést do jiné reality. Cítila jsem jak se auto pomalu rozjíždí a slyšela jsem jak kamínky kloužou pod koli auta. Pomalu,ale jistě jsem usínala.

Probudilo mě strašné cuknutí auta. Otevřela jsem oči a první co jsem uviděla bylo auto, které se řítilo plnou rychlostí na nás. Když jsem uslyšela mámin křik, zavřela jsem oči a ruce reflexně natáhla před sebe. Poslední co si pamatuju je prudký naráz všude kouř, oheň a pak už jen tmu.

Vypněte někdo to blbé pípání !!! Byla má první myšlenka, když jsem se probrala, protože jediné co jsem slyšela bylo nějaké strašně otravné pípání.

Po chvilce jsem se chtěla protahnou a tím se probrat.  S nespokojeným mručením, jsem se začala protahovat, ale když jsem natáhla levou ruku, udeřila mě do ní strašlivá bolest. Rychle jsem jí vrátila do původní polohy a konečně jsem se odvážila otevřít oči.

Uhodilo mě do nich ostré ostré, bílé světlo. Když jsem se konečně rozkoukala, rozhlédla jsem se po místnosti. Když jsem si uvědomila, že jsem v nemocnici, hned jsem si vzpomněla, co se stalo.  To auto, co do nás nabouralo, vzpomněla jsem si úplně na vše. Podívala jsem se kolem sebe a až teď jsem si uvědomila, jak je pokoj malý. V levo ode mě byl bílý noční stolek se sklenicí vody a vedle byl ten otravný pípající přístroj Na pravo ode mě byla bílá židle a nad ní, jak jinak, než bílé okno,kterým mi svítilo slunce do očí. Když jsem si prohlídla pokoj,odhodlala jsem se podívat na své pomlácené tělo. Levou ruku jsem měla v ortéze a nohy i ruce hodně poškrábané,pravděpodobně od střepů. Nemohla jsem si však stoupnout, protože kolem pasu jsem měla zapnutý nějaký kožený pásek. Pokusila jsem se ho rozepnout, ale marně. Byla jsem odkázaná na pomoc od někoho jiného. Ze všech sil jsem se snažila neusnout a být ve střehu. Přemýšlela jsem nad mámou a Frankem. Co se jim asi tak mohlo stát?  Kde jsou?  Jak jsem tak přemýšlela, začali se mi zvírat víčka, až jsem usnula.

🏥🏥🏥🏥🏥🏥🏥🏥🏥🏥🏥🏥🏥🏥

Uslyšela jsem kroky. Otevřela jsem oči, ale v  celém pokoji byla tma. Svůj pohled jsem zaměřila směrem, kterým zhruba mohli být dveře. Po chvilce se opravdu otevřeli. Ve dveřích stala nějaká žena v bílých úzkých šatech s velkým výstřihem. Díky světlu z chodby bylo jasné, že už je starší, ale přitom vypadala velice mladě. Z každé strany měla jednoho ozbrojeného vojáka. Podívala se na mě a já jsem instinktivně zavřela oči a předstírala, že spím. Zase jsem uslyšela pár kroků a tak jsem se nenápadně podívala zpět ke dveřím. Žena už byla otočná k jednomu z mužů a pravila:,, ich möchte, zwei soldaten hier im auge behalten!  " (chci dva vojáky, aby tu hlídali.)
Pozn.aut.  Neumím německy, takže pokud to nedává smysl, tak je to chyba překladače a byla bych moc šťastná, pokud by jste mi někdo popř. napsali do komentáře jak to má být a já to opravím 😉 díky. 
Voják přikývl na souhlas a žena s klepáním bílých vysokých podpatků odešla. Druhý voják za ní zavřel dveře a v pokoji byla opět tma.

Proč mě mají hlídat vojáci? Chce mi snad někdo ublížit? Vždyť to auto byla nehoda a nebo ne? Tak moment, jsou tu, aby se někdo nedostal sem a nebo já ven?  V hlavě mi vrtalo tolik otázek a já jsem se začínala bát, přetočila jsem se na pravý bok a rukou jsem zmáčkla polštář co jsem měla pod hlavou. V hlavě si mi tvořilo několik scénářů, ale všechny vždy překonali nějaké horší, až z nich byly pouze slátaniny blbostí.

Z očí mi začali pomalu téct slzy. Nebrečela jsem už několik let, naposledy, když jsem už byla dost velká a máma mi řekla, že můj táta  zemřel, už když jsem byla malá.. A já teď brečím kvůli takové pitomosti. Určitě to má nějaké rozumné vysvětlení. Mamka s Frankem jsou určitě někde v pokoji vedle a nebo ještě líp, jsou doma a čekají, až se já vzbudím. Máma a Frank... No jo, jak jim asi je? Sice Franka nemám ráda, protože mi chce nahradit tátu, ale i tak si nezaslouží být zraněný a nebo ještě hůř - zemřít. Je to vlastně docela fajn chlap. Začala jsem ad tím moc přemýšlet a to mě dohnalo k dalším slzám. Byla jsem tak strašně unavená, ale nemohla jsem přestat. Až když byl měsíc vysoko na nočním nebi,  jsem pomalu usnula.

 
Táák. Máme tu další kapitolu a už se to začíná rozjíždět. Určitě čtěte dál, pište komentáře a dávejte vote. Jsem za to moc ráda. Protože veškerá podpora potěší. Pište mi vaše názory - co je super, co se vám zase nelíbí a co mám změnit.  Díky.

Laf jů špageta  😘