Avenger girl (Pozastaveno)

18.

Minule

V tu chvíli, jsem si uvědomila, že jsem volná. HYDRA mě už neovládá a stačilo na to jen pár vět a jeden jeho pohled.

Nyní 10. Června večer

Cleo

SHIELD, Heliport, někde nad oceánem

Stále jsem seděla opřená o zeď ve své cely a čekala na prince na bílém koni, který by mě z tohoto vězení nudy dostal. Klidně by mi stačil i rytíř, co by přišel pěšky, jen ať už mě pustí ven. Prosím. Z té tmy a ticha mi tu začíná pomalu hrabat. A to jako fakt, když zpětně přemýšlím nad tím o co jsem před chvilkou prosila.

Nohy jsem měla natažené před sebou a hlavu lehce v záklonu, opřenou o stěnu mé cely. Zase tu byl ten známý pocit. NUDA. Tohle slovo mi hrálo v hlavě stále dokola a ne a ne sklapnout. Moje hlava mě asi fakt nenávidí.

Ještě nějakou dobu jsem jen nehnutě seděla a koukala do tmy. Kam jinam asi? Musela jsem tak sedět asi dvě hodiny, tedy tak mi to aspoň přišlo, ale plně si uvědomuji, že to bylo maximálně deset minut.

Musím na to jít jinak. Problesklo mi hlavou. Zkusím si získat jejich pozornost a pak mě třeba někdo vyslechne, zavolá Avengers, kterým se omluvím a tadá - půjdu zničit hydru ale ještě předtím, bych si mohla zajít na nějaký dobrý jídlo. Třeba chinu. Ach, jak ráda bych si teď dala chinu, indii, kebab, nebo cokoliv jiného. Mám děsný hlad. V břiše mi kručí a začínám z toho mít křeče.

Vím, že je můj plán tak trochu nereálný, ale aspoň zabiju čas ne? Zrovna v momentě, kdy jsem se chtěla postavit, se místností rozsvítilo světlo. Plochá podlouhlá světla, která se táhla po celém stropě zablikala a pak zůstala svítit nepříjemným bílým světlem.

Rychle jsem zavřela podrážděné oči a ještě hlavu stočila ke svému levému rameni, jako by mi to mohlo pomoci. Tak můj rytíř se přeci jen dostavil. Chtělo se mi křičet a běžet toho člověka obejmout, ať je to kdokoliv. Vysvobodil mě z té hrozné tmy a já mu za to jsem vděčná.

Ale zachovám klid. Chci, aby mě vyslechly, ne aby mě zavřeli do blázince. I když po tom co vše jsem spáchala, bych se jim ani nedivila. Uslyšela jsem těžké kroky. Muž. Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala. Poté, jsem pohlédla na muže silné postavy, stojícího nade mnou. Týjo, to je fakt kus chlapa, ani jsem si to neuvědomila, protože jsem měla práci s tím, no, zabít ho.

Bucky s neutrálním výrazem ve tváři natáhl svou normální ruku směrem ke mně a čekal, až ji přijmu, aby mi pomohl vstát. Nabízenou pomoc jsem ráda přijala, protože z toho sezení mi už zdřevěněl jak zadek, tak nohy.

Jeho teplá dlaň se dotkla té mé a mnou projela vlna horka. Celé mé tělo se zachvělo, ale snažila jsem se to nedat najevo.

Stáli jsme u sebe, tedy jen kousek od sebe a já měla strašnou chuť něco říct. Omluvit se.

,,chtěla bych ti něco ... "

,,něco mi budeš muset ... "

Začali jsme mluvit oba zároveň. Usmáli jsme se. Omg, on se na mě usmál! Ještě jednou a asi se rozteču.

,,začni ty" řekla jsem a doufala, že svou smrt oddálím.

,,ne, začni radši ty"

Tak asi neoddálím...

,,eh. Co břicho? " smutně a nervózně zároveň jsem se usmála a poškrábala se na zátylku.

,, nebylo to nic z čeho bych se nedostal... "