Avenger girl (Pozastaveno)

4.

Probudilo mě lehké drncání. Otevřela jsem oči a uviděla jsem z každé strany jednoho muže - vojáka. Ležela jsem na lůžku a pozorovala jsem jak mě někam vezou. Na sobě jsem měla černou koženou kombinézu. Ruku už jsem měla v pořádku. Chtěla jsem vstát, chtěla jsem něco říct, křičet a pak už jen utéct, ale nemohla jsem se hnout a v puse jsem měla roubík. Cukala a házela jsem sebou, ale marně. Nade mnou se míhala bílá, podlouhlá světla, která chvílemi blikala a vydávala bzučivý zvuk. Stále jsem nevěděla co se děje, kde jsem a nebo co se vlastně stalo. Uklidňovala jsem se tím, že se to brzy dozvím. Pak už jsem jen prkenně ležela a pozorovala prostory kolem mě. Na chodbě kolem mě, byly vždy na obou stranách každých pár metrů od sebe, bílé dveře a já si mohla jen představovat co je za nimi. Na nich byla jen malá cedulka s číslem a písmenem. Zrovna jsme projížděli kolem dveří s písmenem C. To, že jsem byla v pokoji 23B jsem zjististila díky tomu, že jeden z mužů, který stál u mých dveří již včera, měl u kalhot připnutý klíč s cedulkou 23B.

Musím odsud zmizet, musím utéct. V hlavě jsem přemýšlela jak to udělat, ale nic jsem nemohla vymyslet, protože jsem nevěděla kde jsem a ještě k tomu, tu se mnou jsou čtyři muži, kteří nevypadají moc na to, že by mě někam chtěli pustit. Věděla jsem, že hlavně nesmím panikařit, jinak si vůbec nepomůžu. Věděla jsem to, ale i přesto, mi kyslík putující do plic nestačil a já jsem musela dělat stále hlubší a hlubší nádechy. Nesmím, prostě ho teď nesmím mít.. Ne záchvat paniky ne.. Ale na to už bylo příliš pozdě. Srdce mi bylo tak moc, že jsem měla pocit, že mi za chvilku vyskočí z hruďe. Celé tělo mě bolelo, jak bylo celou dobu pevně napjaté. Záchvaty mívám prý už od narození, ale já si to nepamatuju, nepamatuju si nic z dob když jsem byla malá. Nejstarší vzpomínka je z doby kdy mi bylo devět. Vím, že je to divné, ale nikoho nezajímá že si to nepamatuju. A někdo říká, že to mám z toho, že jsem vyrůstala bez otce a můj mozek si to trauma nechce připustit, ale tomu já nevěřím. Vždyť na světě je spoustu dětí co vyrůstají bez otce nebo dokonce i bez matky a vše si pamatují, tak proč já ne? A co se týče záchvatů paniky, ty mívám tak jednou za měsíc. Máma říká, že to mám když jsem ve stresu a nebo když se moc rozruším, problém je, že si nic kolem nich nepamatuji. Maximálně nějaké záblesky, ale to jen výjimečně a stejně mi to nic neřekne.

Ne! Musím se uklidnit! Říkala jsem si. Nádech, výdech, nádech, výdech... A tak to pokračovalo dokud jsem se neuklidnila. Najednou všichni muži zatočili vlevo a já na posteli nedobrovolně také. Vjeli jsme do velkých otvíracích dveří bez čísla či písmena. Ozářilo mě spoustu bílého světla, až jsem musela zavřít oči. Když jsem je po chvilce otevřela a rozkoukala se, jeden voják přistoupil, vyndal mi roubík a postavil se k druhému vojákovi. Teď už u mě nestál ani jeden. Dva stáli u dveří, kterými jsme přišli, v mém případě přijeli, a druzí dva stáli u dalších dveří na protější straně místnosti. Místnost byla prostorná, ale přesto v ní bylo jen jedno křeslo, které vypadalo jako od zubaře. Vojáci stáli a ani se nehnuli. Já ležela na posteli a nemohla jsem nic dělat. Ticho, které panovalo v místnosti, bylo tak ohlušující, že jsem z toho začínala šílet. Ležela jsem tam asi deset minut, když v tom se dveře otevřely.

Ták, máme tu další kapitolku. :D myslím, že už se nám to pomalu rozjíždí. Co vy na to ? pište do komentářů co si o tom myslíte. 😄

laf jů Špageta 😘