Avenger girl (Pozastaveno)

7.

Makaron584
Tahle kapitolka je pro tebe.  Jsi nejlepší a mám tě moc ráda.

-------------------------------------------------------------

Seděla jsem stále připoutaná k židli v tmavé, malé místnosti bez oken a čekala.  Čekala jsem co se mnou bude. Už uběhla aspoň hodina od mé poslední návštěvy, která neproběhla dobře, tedy alespoň pro ně. Do místnosti vstoupil kapitán, v ruce nesl tác a na něm sklenici vody a talíř s jídlem. Až teď jsem si uvědomila, že jsem už několik dní nejedla a že mám strašný hlad. Kapitán položil tác přede mě na stůl a posadil se na židli. Zvedla jsem ruce k  tácu na stole,  ale má pouta byla příliš krátká na to, abych tam dosáhla. Zvedla jsem obočí a nahodila nechápavý výraz ve tváři. Měli by ta pouta mít delší,  ale v mém případě se ani nedivím. Ego up.  Kapitán si toho všiml. Ještě aby ne. Obešel stůl a pouta mi z rukou sundal.  Podívala jsem se na něj pohledem alá to-myslíš-vážně? A řekla:

,, tobě to minule nestačilo? "

Drze jsem se usmála a promnula jsem si své červené zápěstí.  Kapitán se posadil zpět na židli, ale neodpověděl. Tvl. Není s ním žádná sranda.   Vzala jsem plastový příbor do ruky a s chutí se pustila do jídla.  Když už jsem měla tak polovinu snědenou, Steve promluvil.

"Kde je základna hydry?"

"Nic ti neřeknu" odpověděla jsem s plnou pusou. No jo, asi byla vychovaná ve slušné rodině.

"Tak hele,  buď začneš mluvit a my zařídíme, aby jsi měla ve vězení televizi a nebo budeš mlčet a my se ani nepokusíme soudce přemluvit, aby si to s tvojí  popravou rozmyslel."

Řekl stále klidný Steve.  Kdyby jsme hráli šachy měl by mě v šachu a moc dobře by to věděl. Ale jeho smůla je, že tohle je moje hra a to znamená moje pravidla.

Stále jsem hleděla na své jídlo a přitom jsem pomalu  položila příbor na tác. Poté jsem polkla sousto co jsem měla zrovna v puse a vzdychla jsem nad jeho primitivním uvažováním o tom, že mě dostane do vězení, či ještě hůř -na elektrické křeslo. Pomalu jsem vzhlédla a podívala se do těch šedomodrých očí, které mě celou tu dobu co jsem jedla, propalovaly. Pozorovala jsem každý milimetr  jejho tváře. Až po chvilce jsem si uvědomila, že stále mlčím a jen na sebe civíme. Přesunula jsem se s židlí blíže ke stolu a promluvila.

"tak hele, Steve." udělala jsem dramatickou pauzu a pokračovala.

"nevím jak si to představuješ, když si myslíš, že mi tímhle naženeš strach, ale věř mi, že pokud bych tu nechtěla být, tak už tu dávno nejsem. Klidně bych tebe i ty bodyguardy mohla za minutu poslat k zemi a ještě bych u toho mohla vymýšlet, co já vím, třeba nějakou báseň a nebo třeba napsat druhou bibli. A nikdo, říkám nikdo, by mě nezastavil." Jo, má velký ego

Na konci svého monologu jsem se usmála a tím ukázala své zuby. Šlo vidět, že už Steva štvu, ale nechtěl to dát najevo. Neumí vůbec zapírat a o lhaní už ani nemluvím. Jde na první pohled vidět, že je to slušňák jak se patří.  Fuj. Vsadím se, že ani jednou ve škole neopsal domácí úkol nebo si nevzal od rodičů z peněženky pár babek na zmrzlinu. Z mého přemýšlení mě vytrhlo vrzání židle o podlahu. Steve se postavil, věnoval mi poslední nepřátelský pohled a odešel. Ještě než se dveře zavřely, dovnitř vstoupil agent a s kamenným výrazem mi pouta opět nasadil. Vše pečlivě zkontroloval, do rukou vzal tác s prázdným talířem a bez výrazu ve tváři odešel. Zaklaply se za ním dveře a já zůstala v místnosti opět sama. 

_______________________________________________________________________

Seděla jsem na té zatraceně nepohodlné židli a přemítala o životě. Bubnovala jsem prsty do stolu a začala jsem si pobrukovat nějakou melodií. Nuda. Tohle slovo asi zná každý. Každý ví, co je jeho význam. Každý ví, že to znamená, že se nebavíme a naše tělo z toho začíná být nervózní.  Nemůžeme sedět v klidu na jednom místě a furt se musíme něčím zaměstnávat. Od bubnování prsty do stolu až po přemýšlení nad životem.  Ano, já teď dělám oboje. Ale při mém čekání jsem si uvědomila jednu důležitou věc. Pokud se nudit nechcete, musíte si najít zábavu. Začněte dělat blbosti,  třeba tancovat na stole a nebo dokonce zpívat,  ale já měla lepší nápad. Vymyslela jsem hru jménem Dostaň se z nejlépe střežené budovy na světě, která ani nevíš kde je a nevzbuď pozornost.  Jo vím jak to zní, ale pravidla jsou jednoduchá. Cílem je dostat se z nejlépe střežené budovy na světě, která ani nevíte kde je a nevzbudit u toho pozornost. Pro mě je tahle hra dokonalá. Je to něco šíleného, co můžu udělat, abych zahnala nudu a dostala se z téhle budovy pryč.

Čaute lidi.

Jen na rychlo, vím že tahle kapitola byla taková nezáživná, ale musíte mi věřit, že to bude o to lepší, až se dostaneme k té pravé akci. Ale abych neprozrazovala tak už radši mlčím.

Laf jů špageta 😘