Avenger girl (Pozastaveno)

17.

Minule 10. Června - brzo ráno

Stála tam, těsně u mě, koukala se mi do očí a já jí. Až teď, když jsem stál tak blízko ní a viděl jsem její prázdné hnědomodré oči, mi to došlo. HYDRA jí provedla to co mě. HYDRA ji má ve své moci a ona splní každou misi, i kdyby při ní měla položit svůj život. A její mise, jsme byli my. Její hlavní cíl, jsou Avengers.

Nyní stále 10. Června - brzo ráno

Cleo
Stál blízko mě, tak blízko jako už dlouho nikdo. Něco měl v očích. Byla to odhodlanost splnit misi. Jenže najednou se v něm začali jakoby mísit pocity. Něco si uvědomil. Z odhodlání se to změnilo na porozumění, soucit a lítost. Ano, opravdu jsem u něj v očích viděla lítost.

Stále jsme jen stáli blízko sebe a ani jeden se neměl k pohybu. Byla jsem z toho zmatená. Měli jsme bojovat, ale naše těla nespolupracovala. Každý, jsme v tom druhém něco viděli. Něco, proti čemu jsme nechtěli bojovat.

Jenže já musela. Musela jsem to udělat, zasloužil si to a muselo se to stát pro ochranu města. Pro ochranu naší země, dokonce pro ochranu celého světa.

Vzpamatovala jsem se právě v čas. On ne. Byla jsem rychlejší. Vytáhla jsem poslední dýku schovanou za kalhoty za zády a rychle jsem mu ji vrazila do břicha. Prudce vydechl a otevřel ústa. Z očí mu vymizely všechny předchozí emoce a na své místo se opět vrátil vztek a odhodlání ke splnění mise. Stále mi hleděl do očí a já jemu. Dýku jsem vytáhla a on si na ránu přiložil ruku. Spadl na kolena a zrychleně dýchal. Mohl vytáhnout zbraň. Mohl mě i přes bolest složit na zem. Měl nade mnou převahu. Věděla jsem to já i on, ale neudělal to.

Stála jsem nad ním a v ruce jsem držela zakrvácenou dýku. Najednou promluvil. Kolem bylo ticho a ulicí se nesl jen jeho tichý, šeptající hlas.

,, Nemusíš to dělat. My nejsme ti zlí. To HYDRA. Ovládají tě. Využívají tě k zabíjení. Chtějí ovládnout svět. Musíš mi věřit. Musíš se probrat Cleo. " naléhal.

,, proč bych ti měla věřit? " zeptala jsem se. Ne, že bych mu chtěla věřit, ale nemohla jsem přestat myslet na to jak se na mě koukal ještě před minutou. S porozuměním. To bylo to co jsem nezažila už dlouhou dobu. To bylo to co jsem potřebovala.

,,protože jsem tam byl. Zažil jsem to. Mučili mě a udělali mi to stejné co tobě. Udělali ze mě vraha. Ovládali mě a já musel plnit jejich příkazy. Vím, že jsi chytrá a přijdeš na to, že my jsme ti dobří. Musíš si to jen uvědomit v čas než bude příliš pozdě." Do očí se mu nahrnuly slzy, ale ven je nepustil. Hlas se mu několikrát zlomil, ale on mluvil dál.

Ruku si stále držel na ráně, kolem které se mu dělal krvavý flek. Klečel přede mnou a nehodlal bojovat pomoct zbraní. Jeho zbraň nyní byla slova. Slova, která se mi zabodávaly hluboko do mozku. Něco na tom bylo. Ale já i tak věděla, že to musím ukončit. Musím ho zabít a musím zabít i ostatní Avengers.

Vytáhla jsem meč z pochvy a přeložila mu ji ke krku. Nic to s ním neudělalo. Jen se mi koukal do očí, ve kterých mu hrál smutek. Ne z toho, že by měl zemřít, ale z toho, že bych ho měla zabít já. Chtěl mi pomoct. Cítila jsem to z něj, ale ten chtíč mu vytrhnout srdce z hrudi a koukat se do jeho pohasínajících očí byl veliký.

Nikdy jsem Hydře nebránila v tom, aby přebrala kontrolu nad mým tělem, protože to nebylo potřeba. Měla jsem pocit, že to je správná věc. Dřív jsem si ani neuvědomila, že to co dělám je špatně a že nemám svobodnou vůli. Ale teď? Bránila jsem se. Kvůli němu. Kvůli tomu co mi řekl. Vrtalo mi to v hlavě a já chtěla slyšet víc. Chtěla jsem s tím něco udělat.