Avenger girl (Pozastaveno)

9.

V minulé kapitole

Když už byli skoro u mě, vstoupila jsem ze stínu a užila si jejich nechápající pohledy, než jsem se na ně vrhla.

Nyní
Pohled cleo

Vymrštila jsem ruku před sebe a tím jsem jednomu z agentů vrazila pěknou šlupku do nosu. Hned se za něj chytl a snažil se zastavit krvácení. Druhý, když si uvědomil, že jsem hrozba, na nic nečekal a vykopl proti mně nohou. Tu jsem mu však chytla a odhodila ho dozadu, kde narazil hlavou do zdi a omdlel. Mezitím, se ale ten druhý vzpamatoval a vytáhl zbraň. Tu jsem mu však obratně vykopla z ruky a pistole letěla vzduchem přímo ke mně, kde jsem ji chytla. Namířila jsem s ní na agenta, od kterého jsem si ještě vzala nůž a kartu s číslem 5. To by mohlo stačit. Pak už jsem ho jen zavřela do nějaké komůrky na košťata a čistící prostředky, kde jsem ho praštila rukojetí od pistole do hlavy a tím ho poslala do hajan za jeho kamarádem. Pak jsem si vzala i zbraně od agnta, který byl v říši snů první, zkontrolovala jsem jeho kartu, ale měl pouze level 4 a tak nebylo co řešit. Vydala jsem se dál na cestu směr hlavní místnost.

Šla jsem ještě několika chodbami až jsem se konečně doopravdy dostala do řídící místnosti. Bylo v ní jen pár agentů, kteří se věnovali počítačům a tak jsem měla vstup celkem volný. U vchodu stal jeden agent, kterého jsem v klidu složila. Přišla jsem k němu a dělala, že do SHIELDu patřím. Když jsem byla úplně u něj, několikrát jsem ho bodla do břicha a on se s bolestným zaskučením svezl na zem. Zkrátka easy. Přiložila jsem kartu ke čtečce a dveře se otevřely. Nikdo ke mně ani nevzhlédl a tak jsem si v klidu napochodovala dovnitř. Zastrčila jsem flash disk do počítače a čekala až se všechny soubory stáhnou. Vše mi úžasně vycházelo, ale když došlo na soubory o Avengers a jejich misích, spustil se poplach. Všichni vzhlédli směrem k řídícímu pultu, ale to já už jsem byla i s fleškou v ruce skrčená za ním. Všichni agenti začali pobíhat po chodbách a sledovali kamery, ale nikdo si mě v té panice nevšiml. Když byl na chvilku vzduch čistý, udělala jsem kotoul ke dveřím, kde jsem se opět postavila a opět jsem předstírala, že do SHIELDu patřím a pomáhám najít uprchlého vězně. V tom rozruchu si mě doopravdy nikdo nevšiml a tak jsem se v klidu dostala až k hlavní dveřím. Ty jsem bez námahy otevřela. Zastavila jsem se uprostřed kroku, když jsem si všimla kde jsem.

A do prdele. Byla jediná myšlenka co mě napadla, když jsem si pořádně uvědomila , že jsme na létajícím helikariéru. A bacha průser. Začala jsem se rozhlížet po možnostech útěku. Všimla jsem si malého letounu po mé pravé straně. Výborně. Pak už nebylo vůbec těžké přeprat pilota, nasednout a vzletět. Tušila jsem, že letouny SHIELDu budou mít GPS, což znamenalo, že jakmile přistanu, musím zmizet. Letěla jsem pomalu směrem dolů, když v tom se celý letoun otřásl a přístroje kolem mě začali zběsile pípat a červeně blikat. Moc dobře jsem věděla co to znamená. Ti hajzlové mě zasáhli. A chystají se střílet znova. Věděla jsem, že mě mají na mušce a stačí jim jen zmáčknout čudlík a bylo by po mně. Letěli za mnou dvě stíhačky a rychle mě doháněly.

Najednou se po letounu rozezněl mužský hlas:

,, vzdejte se, máme vás na mušce. Prosím vraťte se na helikariér a nesnažte se uletět. Opakuji, máme vás na mušce a pokud neuposlechnete, budeme nuceni vás sestřelit. "

Začala jsem mírně panikařit. Nemůžu se přece nechat chytit. Rychle jsem se řítila k zemi. Měla jsem posledních pár sekund na rozmyšlenou, buď se vzdám a přežiju, ale budou mě mučit. Nebo se nechám sestřelit a zemřu a nebo je tu třetí a poslední možnost nechat se rozplácnout o zem. Žádná z možností se mi nelíbila a já se nemohla rozhodnout. Pípání a blikající světla kolem mě mi vůbec na klidu nepřidávala.

Pilot stíhačky:

,, toto je poslední varování, vraťte se na helikariér nebo budeme střílet. "

V hlavě mi to šrotovalo na plné obrátky, ale i tak jsem se stále nemohla rozhodnout. Mučení, smrt a nebo smrt. No vyber si. Nakonec ale zvolil pilot. Ozval se výbuch a tlaková vlna mě odhodila přes přední sklo. Celý letoun se rozletěl na kousky a já měla jediné štěstí, že jsem vyvázla jen se škrábanci a kusem kovu v noze. Menší problém byl, že jsem neskutečnou rychlostí padala k zemi. Bez padáku a bez plánu, jak z tohohle vyváznu živá. Byla jsem už jen stovky metrů nad zemí. Už jsem rozpoznávala stromy, pole a rybníky. Srdce jsem měla až v krku a každý jeho úder jsem cítila tepat v hlavě. Z bolesti a paniky, že tohle jsou mé poslední sekundy života, se mi zatočila hlava, zavřela jsem oči a nechala se unést do černočerné tmy. Sbohem světě.

Prosím nechte mě žít.

Tohle není konec povídky. Takže nesmutněte. Povídka pokračuje a klidně bude pokračovat i bez Cleo. Jsem zlá, ale já si prostě nemohla pomoct. doufám, že si kvůli tomu knihu neodstraníte z knihovny. Věřte mi, že není konec a vše je součástí mého úžasného plánu. Ale dřív než tady něco prozradím, radši končím a vy se těšte na další kapitolu.

Laf jů špageta 😘