Avenger girl (Pozastaveno)

5.

V minulé kapitole:

Ležela jsem tam asi deset minut, když v tom se dveře otevřely.

_______________________________________

A nyní:

Cleo

Dovnitř vstoupil mladý muž s lehkým denním strništěm s hnědými ulízanými vlasy. Na sobě měl bílý laboratorní plášť, v ruce tužku a zápisník a s pohledem do něj upřeným, přistoupil až ke mně. Chvilku si něco zapisoval do bloku a pak vzhlédl s úsměvem na mou maličkost.

,,Ahoj Cleo, jakpak se cítíš?" Řekl sladkým, hraným hlasem. Hleděla jsem na něj s pusou otevřenou a úplně beze slov. Oni mě přivážou k posteli a ptají se mě jak se mám? Tak to Teda ne! Musím jim hezky ukázat kdo je tady šéf, nesmím dát na jevo svůj strach. Všechno dobře dopadne. Pusu jsem zavřela a z hluboka se nadechla.

,, Tak hele, nevím o co vám jde, ale já vám s tím určitě nepomůžu. Chci okamžitě domů! Zakřičela jsem na něj.

,, Ale, ale, tady se nám někdo zlobí " dělal si ze mě srandu.

,, právě že ty, mladá dámo, nám s tím pomůžeš. "

Co? O čem to tady doprdele mluví?

,, Co? " zeptala jsem se na otázku, která mi vrtala hlavou.

,, Přišel čas, aby jsi splnila svůj úkol Cleo... " Ignoroval moji otázku a pokračoval ve svém monologu.

,, nevím zda si mě pamatuješ, ale určitě si už musíš pomalu vzpomínat na mého otce, toho, kdo tě stvořil, toho, kdo ti dal život... "

Co? O čem to doprdele mluví teď? Jak jako mého otce, ten zemřel chvíli před tím než jsem se narodila.

,, Jak to myslíte? " zarazila jsem se.

,,To jsi jako můj starší bratr nebo co?" stále jsem ho nechápala a snažila jsem se získat vysvětlení. On se jen zasmál

,, Ne, panebože to ne. " stále se smál mému "vtipu".

,,Ne, mé jméno je Otto Sauer [zojr] a jsem tvůj, no jak to říct... Ehm, lékař."Jak mile řekl poslední slovo, ze široka se usmál a tím odhalil své žluté zuby. No fuj, mohl by si ji zkusit vyčistit.

,, Lékař? Ale ne, já jsem v pořádku a můžu už jít domů, opravdu." Snažila jsem se ho přesvědčit, a abych si přidala na jistotě též jsem se usmála a odhalila své zuby ( narozdíl od jeho, jsem je měla poměrně bílé)

,, takže ty si ještě nevzpomínáš na mého otce? Na svůj úkol, na svou misi? A ani na to proč jsi byla vytvořena? Nevzpomínáš si na nic?" Zeptal se na něco, co už bylo jasné a pokračoval

,, nu, v tom případě ti budu muset pomoct si vzpomenout. " Ze rtů mu zmizel úsměv. Jen pokynul rukou a dva vojáci se přesunuli od dveří ke mně, rozepli popruhy, kterými jsem byla připoutána k posteli, a i když jsem se vzpírala, dotáhli mě ke křeslu. Posadili mě, připoutali mi ruce a nohy a já už zase neměla šanci na útěk. Vojáci poodstoupili, aby se ke mně lékař mohl dostat. Zmáčkla jsem pevně držadla na bocích křesla a čekala. Doktor se ke mně přiblížil a na hlavu mi nasadil železný přístroj, ze kterého vedlo několik barevných drátků. Do pusy mi dal plastový chránič a já už opravdu na sto procent věděla, že tohle není normální nemocnice.

------------------------------------------------------

Mezitím,v letadle SHIELDu , nad základnou hydry