I'm dangerously in love with you - Larry Stylinson Cz

3.

"Jak to jako myslíš, že jsi tu práci vzal. Vždyť ses se mnou ani neporadil. Vůbec nevím, co to je za chlapa a co je to za práci. Proč jsi neřekl, že si to ještě rozmyslíš? Měl ses se mnou poradit." "Peníze potřebujeme. A není to žádná pochybná práce. Budu učit jednoho chlapce." "A kolik ti ten muž nabídl? A proč nedá kluka do nějaké soukromé školy?" "Nabídl mi 1300Ł . A dostal jsem měsíční zálohu." S touhle větou jsem ukončil naši konverzaci, položil jsem 5200Ł na stůl a opustil kuchyni, ve které jsme se nacházeli. Vlezl jsem do koupelny a hned nato do sprchy. Potřeboval jsem se zchladit. Pořád jsem tomu nedokázal uvěřit. Když jsem ze sebe spláchl všechno to překvapení a šok, vylezl jsem znovu ven s ručníkem omotaným okolo pasu. Mia seděla u stolu a v rukou držela peníze, na které zírala jako na ducha. "Pořád se na mě zlobíš?" "Samozřejmě, že ne." "Zítra začínám. Poznám se s tím chlapcem. Musím s ním ale být jen doma. To mě trochu štve. No, ale ještě je pořád šance, že si mě ten kluk neoblíbí a já tu práci nedostanu." "Takže ty peníze zatím nesmíme užít? Je možnost, že je budeme muset vrátit?" "Ne. Ty peníze už jsou naše. Ptal jsem se ho na to nejméně 3x. Je to buď záloha, anebo útěcha za to, že to ten kluk zruší. Je to na něm." "Kolik mu je?" "14." "Je tak malý. Určitě uvítá společnost." "Taky si myslím. Pokusím se předat mu co nejvíce znalostí." "A to ten kluk nemá žádné kamarády?" "Ptal jsem se, ale pan Malik říkal, že ne." "To je docela smutné. Jde vidět, že i když má člověk peníze, nemusí mít všechno.." "To máš pravdu." Mia se zvedla a objala mě. "Ale víš, co tohle znamená?" Usmála se a zamávala mi penězi před obličejem, pak je položila zpátky na stůl. "To nevím? Že se alespoň na nějakou dobu nemusíme absolutně bát o to, jestli budeme mít co jíst nebo na nájem?" Zasmál jsem se. Mia se taky usmívala. "To sice ano, ale myslela jsem teď i něco jiného." "A co?" Místo odpovědi jsem dostal sladký polibek a Mia poté také sáhla po ručníku u mého pasu. "To znamená, že bychom se už konečně mohli pokusit o miminko..."

Tu noc jsme opravdu netrávili spaním.

"Á, náš učitelskej. Vidím, že ses naučil zvonit. Pojď dál. Tak co, jdeš se seznámit s malým Tomlinsonem?" "Malým Tomlinsonem?" "Jop, synátor má jméno po matce." Ušklíbl se Davis - ten bodyguard, co tak rád sráží lidi k zemi. "Vlastně je celkově celá matka." "Aha. A kde je vůbec jeho matka?" "Stalo se jí přesně to, před čím se Malik snaží ochránit svýho synáčka." Zašklebil se Davis. Po těchto slovech mě přešla chuť se dál vyptávat, a tak jsem se nechal odvést dovnitř sídla. "Pan Malik tady není?" "Ne, je pracovně pryč. Dneska máš na programu seznámení se s prckem. Stačí jen seznámení. Nevytahuj na něj hned ty svý učitelský kecy. Šéfík dorazí tak za 3 hodiny a bude očekávat nějaké výsledky. Projdi si barák, zjisti si kde co je. Synátor je nahoře v prvním patře. Pokoj úplně nalevo." "Dobře. Díky. Je tu ta hospodyně, co tu bya včera?" "Ne, ta holčina je něco jako služka a asistentka dohromady. Musí být šéfovi pořád při ruce. Já jsem tu teď jedinej, takže kdyby něco, budu v přízemí. Hodně štěstí."

Když jsem se zbavil toho hromotluka, vydal jsem se na krátký průzkum. Byl však opravdu krátký, protože jsem věděl, že Louis ví, v kolik mám přijít a nechtěl jsem, aby na mě musel čekat. Jakmile jsem našel nejdůležitější pokoje, jako kuchyni a koupelnu, vydal jsem se nahoru po schodech, směrem k pokoji chlapce. Pokoj jsem našel bez problému. Zaklepal jsem, ale žádné odpovědi se mi nedostalo. Zkusil jsem to znovu, ale opět bez odezvy. Copak tam není? Nebo neslyší? Třeba má sluchátka. Zkusil jsem to ještě jednou a pak jsem vstoupil. Na malý moment jsem vůbec nic neviděl. V pokoji bylo šero. Dvě velká okna byla zatáhnuta tlustým, tmavým závěsem a byl tam děsný vzduch. Na obří posteli ležel Louis. Zíral přímo na mě. "Uh.. ahoj, Louisi. Já jsem Harry Styles. Tvůj nový.. no řekl bych, že učitel je správné pojmenování." Neodpověděl, jen na mě dál zíral. Ležel jako mrtvola, ani nemrkl a jen hleděl. "Neboj, dneska se učit nebudeme. Rád bych se s tebou trocho poznal. Um.. nebude ti vadit, když sem pustíme trochu světla a vzduchu?" Odpovědi jsem se opět nedočkal. Nezamlčel mi pan Malik, že je jeho syn hluchý nebo tak něco? Raději jsem přešel k oknu, roztáhnul závěsy a otevřel okno. Trocha čerstvého vzduchu toho kluka snad nezabije. Pořád ležel nehybně. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem se prostě posadil na otoman vedle postele a koukal na něj. "Tak.. no. Asi nejsi moc rád, že tady je další člověk, co tě bude otravovat, ale můžeme se alespoň pokusit to tu spolu nějak přežít, nemyslíš?" Nic. Jen hrobové ticho. "Mám odejít?" Zeptal jsem se. Nic. "Odmítám tě do čehokoliv nutit." Ticho. "Klidně odejdu. Bez těch peněz se už nějak obejdu." Jeho absolutní nezájem mě znervózňoval. "Louisi.. prosím tě." Snažil jsem se znít v pohodě, ale moc mi to nešlo. Zkoušel jsem všemožné prosby, jako třeba "Notak, zkusme tvému otci vyhovět." nebo taky "Slibuju, že tě nebudu nijak zkoušet ani nebudeme psát testy. Nechci tě poučovat, chci abys měl jen dobrý přehled o světě a o životě." Nic. "Proboha." Povzdechl jsem si. "Tohle nebudou jen tak lehce vydělané peníze." Louis se konečně pohnul, zvednul se na loktech a podíval se mi přímo do očí. "To si teda piš!" No.. to si teda píšu. Jeho neočekávaný výbuch mě zaskočil. Kromě překvapení mě ovládlo i dotčení. Co si ten kluk o sobě sakra myslí? Že když má peníze, že si může dovolit všechno? Fajn. Musím se uklidnit. "Poslyš, nemůžeme pustit třeba televizi nebo tak něco? To ticho je deprimující. Docházela mi inspirace. Přišel jsem sem v 9:15. Teď bylo půl 12. V 11:45 jsem se zeptal, jestli nemá hlad. Nic. Ve 12 jsem mu nabídl pomoc s úklidem. Ve 12:10 jsem se zvedl. "Fajn. No, nechám tě osamotě. Promiň, že jsem tě otravoval." Opustil jsem pokoj a zhluboka se nadechl. Když jsem sešel dolů do kuchyně, pan Malik už tam byl. "Ah, pan Styles. Jak to šlo?" "Vůbec to nešlo." Jeho výraz se z dychtivého změnil na polekaný. "Jak to myslíte - vůbec? "Prostě vůbec." "Byli jste doma?" Přikývl jsem, ale pak jsem se zamračil. "Končím." "Končíte?" Zopakoval pan Malik, ale v jeho hlase byl znát posměšek. "Vždyť jste ještě ani pořádně nezačal." "Nestačím na to, nejsem na to ten pravý." "Chcete to hned vzdát? Proč?" "Proč? Protože za 3 hodiny jsem z něj dostal jen jednu jedinou větu." Moje slova pana Malika zřejmě překvapila. "Cože? Louis promluvil? A co říkal?" "Že to s ním rozhodně nebudu mít jednoduché." "Nahlas?" "Prosím?" "Ptám se, jestli to řekl nahlas." "Ano, nahlas a velmi zřetelně." Než jsem se vzpamatoval, pan Malik mě popadl za zápěstí a odtáhl mě do své pracovny, kde mi okamžitě vyplatil 500Ł, prý jako prémii a z jeho obličeje teď zářilo nadšení. "Věděl jsem, že jste skvělá volba. Nebojte se, to se časem poddá!" Tak teď už opravdu ničemu nerozumím.

Zdravím všechny, kteří se prokousali tímto textem až sem. :D Doufám, že se kapitolka líbila, další už se připravuje a brzy tu pro vás bude. Jestli se líbilo.. no však vy víte - každá * nebo koment potěší. NanyStylinson xX ^w^