I'm dangerously in love with you - Larry Stylinson Cz

11.

Hlava mě bolela, jakoby mi do ní někdo udělal díru. Dost dlouho mi trvalo, než se mi podařilo otevřít oči a zaostřit pohled. Když se mi to konečně podařilo, s hrůzou jsem zjistil, že se nacházím v nějakém podivném pokoji, který připomínal sklep. Další šok byl, když jsem si uvědomil, že mám spoutané ruce. Nejhorší ze všeho ale bylo, že jsem nikde neviděl Louise. "Lou?" zašeptal jsem do ticha zlomeně. Kde může být? Prosím, ať je v pořádku. Chtělo se mi brečet. Je to moje vina. Kdybych se s ním nepohádal, všechno by bylo v pořádku. Jasně, že není v pořádku. Sebrali ho Malikovi nepřátelé a teď mu určitě ubližují. Ne... nemůžu takhle přemýšlet. Musím ho najít. Pokusil jsem se zbavit pout, ale provaz byl moc silný a akorát se mi zařezával do kůže, tak jsem toho radši nechal a provlékl si ruce tak, abych je měl vepředu a trochu ulevil svalům na rukou. Jestli mám Louiho najít, musím se pokusit dostat ven z tohoto místa. Zvedl jsem se, abych zkusil dveře, jenže jsem se musel hned posadit, protože se mi zamotala hlava. Asi mě někdo pořádně uhodil. Když jsem opět nabral ztracenou stabilitu, zvedl jsem se a šel ke dveřím. Pokusil jsem se je otevřít, i když mi bylo jasné, že budou zamčené. Přitiskl jsem na ně ucho, ale z druhé strany nebylo nic slyšet. Pokusil jsem se je i vyrazit,ale po pár neúspěšných pokusech jsem toho nechal. Jinou cestu ven jsem nenašel, tak jsem si radši sedl zpět na místo, kde jsem se probral a začal přemýšlet. Jak se odsud dostanu? Možná bych měl počkat, až se tu někdo ukáže a pokusit se ho přeprat? To asi těžko. Nikdy jsem se s nikým nepral a už vůbec ne se spoutanýma rukama. Opravdu nevím, co budu dělat.

"Přestaň fňukat nebo dostaneš přidáno, zmetku." Vzbudil mě nějaký křik. Asi jsem usnul. Nebo spíš omdlel, podle toho, jak mě bolela hlava. Najednou se dveře prudce otevřely a světlo vycházející zvenku mě oslnilo, takže jsem nic neviděl. Pak se ozvala rána jak z děla a dveře se zase zabouchly. Jediné, co bylo slyšet teď byl klíč v zámku a tiché vzlykání Louise, který přede mnou ležel na zemi. "Lou." zašeptal jsem, když jsem zvedal jeho hlavu ze země. "Ha-Harry." Zavzlykal Louis a schoulil se u mě. Jeho tvář byla samá modřina, krev a slzy a jeho zápěstí chytalo až děsivě fialovo-modrou barvu od těsně utažených pout. Na brýlích měl prasklinu přes celé levé sklíčko."Ach Loui... co ti to proboha udělali..?" "Harry," zavzlykal. "Co jsou ti chlapi zač? Proč to dělají?" plakal stále víc a víc a já ho držel v náručí a kolébal s ním tak, jak to dělají matky s novorozenci a snažil se ho utišit. "Shh. Shh, neplakej. Všechno bude v pořádku. Neboj se. Nedovolím, aby ti někdo znovu ublížil." "Strašně moc mě mrzí, co se stalo. Neměl jsem utíkat. Kvůli mně jsme teď tady a,-" "Ne. Ne, jistě že ne. Ty si nic nevyčítej. Nemůžeš za to. " "Harry.. já mám strach." "Lou, slibuju, že se ti už nic nestane." "Ale ti chlapi,-" "Nic se ti nestane." "Ale,-" "Miluju tě." Louis zvedl své uplakané oči a s otevřenou pusinkou na mě koukal. "Cože?" "Miluju tě. Proto jsem jel na tu hloupou dovolenou. Chtěl jsem tě vyhnat z hlavy, myslel jsem, že když tě neuvidím, tak ty city zmizí, ale nezmizely. Jsou pořád tady. Nechtěl jsem si to připustit, protože jsi tak mladý a jsi můj žák a tvůj otec by to nedovolil, ale je mi to jedno. Teď a tady mám strach, že už nebude příležitost ti to říct. " Hleděl na mě těma svýma modrýma očima a plakal teď ještě víc, ale nevypadal nešťastně. Právě naopak. "Ah, Harry. Tak strašně jsem si přál, abys něco takového řekl. I já k tobě chovám jisté city. Nedokážu říct, jestli je to láska. Ještě jsem nikdy nikoho nemiloval. Ale když jsi pryč, je mi smutno. Když jsi se mnou, mám vždycky takový divný pocit, neumím to ani popsat. V hlavě mám vymeteno a neumím přemýšlet nad ničím jiným. A když mě ti chlapi nacpali do auta, jediné co mi proběhlo hlavou byl strach. Měl jsem strašný strach, že už tě nikdy neuvidím." Plakal a usmíval se zároveň. Uchopil jsem jeho tvář a spojil naše rty v polibek. Dával jsem do něj všechny své city. Samotný polibek netrval moc dlouho, ale mně to přišlo jako hodiny. Když jsme se odtáhli, oba jsme se usmívali, což bylo v naší situaci absurdní, ale měli jsme jeden druhého a nic jiného než toho druhého jsme nevnímali.