I'm dangerously in love with you - Larry Stylinson Cz

14.

Pohled Harryho:

Seděl jsem na matraci a přemýšlel. Lou už byl pryč docela dlouho. Jak dlouho může trvat natočit jeden jasný vzkaz? Už jsem o Loua začínal mít strach, když se konečně ozval zvuk otevírání dveří a někdo Loua strčil dovnitř a zase za ním zamkl. Lou vypadal příšerně. Po tvářích mu tekly slzy, ale on sám nevydal ani hlásku. "Lou.. Lou, zlato, co se stalo? Copak je? Proč pláčeš?" Jemně jsem ho uchopil za ramena a posadil ho na matraci. Louis si lehl a schoulil se do malého klubíčka a dál tiše plakal. "Lou.. zlato, copak se stalo? Proč pláčeš?" Louis neodpovídal. Rozhodl jsem se ho netrápit otázkami a tak jsem ho jen uvěznil v objetí a pevně stiskl. "Jsem tady. Shh. Neplakej. Jsem tady.

* * *

Louis usnul až hrozně pozdě a to jen proto, že byl tím usedavým pláčem tak znavený. Já jsem usnul skoro hned po něm, nechtěl jsem usnout dokud se trochu neuklidní. Když jsem se vzbudil, doufal jsem, že už bude Louis v pořádku a že mi řekne o co včera šlo. Bohužel jsem se spletl. Louis se mnou totiž absolutně nekomunikoval. Jelikož jsme tu neměli hodiny, neměli jsme moc záchytných bodů co se denní doby týče, ale Oliver nám vždy v devět ráno, jednu odpoledne a v pět navečer nosil jídlo a pití, takže jsem měl alespoň trochu představu o tom kolik zrovna je. Teď je okolo pěti odpoledne a Louis za celý den neřekl ani slovo. Nechápu to. Co se mohlo stát? A proč se se mnou nebaví? Já myslel, že už mi věří. Zkoušel jsem navázat rozhovor každých pár minut, ale Louis se na mě ani nepodíval. Prostě mě ignoroval. Když už jsem byl totálně zoufalý, tak jsem se v 9 zkusil zeptat i Olivera, co nám nesl večeři. Ten mi ale nic neřekl. Jen mi sdělil, že pokud Louis nezačne jíst, tak nám přestane nosit jídlo. Louis totiž nesnědl vůbec nic, co dnes Oliver donesl. Mohl jsem ho přemlouvat jak jsem chtěl, ale Lou nic nechtěl. Byl jsem zoufalý.

O 3 dny později:

"Lou, prosím, alespoň se napij. Nic jsi nesnědl už 4 dny. Prosím." Loui vypadal příšerně. Už sice neplakal, ale zničený výraz mu z tváře nezmizel. Vypadal pohuble, vyčerpaně a byl celý bledý. Pohled na něj mě přímo ničil, ale snažil jsem se to nedávat najevo. "Lou. Prosím." Podával jsem mu skleničku s vodou. Po půlhodině přemlouvání se konečně trochu napil. Oddechl jsem si. Už jsem se o něj opravdu bál. "Prosím, zkus něco sníst." Podával jsem mu krajíc chleba s máslem. Louis na něj apaticky hleděl. "Kvůli mně. Alespoň kousek." Nakonec si ho vzal a půlku snědl, pak si mi sám od sebe sedl do klína. Byl to náš první pořádný kontakt. Objal jsem ho. "Zabil ji. Moji mámu." řekl nakonec. Nevěděl jsem, co mám říct. Louimu to však očividně nevadilo, jen se ke mně víc natiskl a omotal ruce okolo mého krku a hlavu položil na moje rameno. Hladil jsme ho po zádech a tiskl ho k sobě. Věděl jsem, že teď mu slova útěchy nic nepřinesou. Potřeboval jen nebýt sám, a tak jsem ho držel v pevném objetí. Držel jsem ho minuty, možná hodiny. Jediné, co jsem vnímal byl jeho tlukot srdce a jeho dech. Seděli jsme v objetí a naprostém tichu tak dlouho, dokud se za dveřmi neozval nějaký povyk. Louis se odtáhl a koukl na mě. "Co se asi děje?" Pokrčil jsem rameny. O minutku později se otevřely dveře a v nich stál Horan osobně a za ním 3 jeho poskoci. Moc nadšeně se ale netvářili. Horan vlastně vypadal jakoby měl každou chvílí dostat mrtvici. V ruce držel kus papíru, který někdo pravděpodobně zlostí zmuchlal do kuličky. Naštvaně ho po nás hodil a spustil. "Ten tvůj zkurvenej fotr si myslí, že si s námi může zahrávat?! Nedochází mu, že tohle je vážná situace?!" Lou na něj nechápavě koukal, pak sáhnul po dopise a rozložil ho. Nakoukl jsem mu přes rameno. V dopise stálo: "Žádné moje peníze ani podnik nedostaneš. Jestli si myslíš, že mě můžeš vydírat, šeredně ses spletl. Nic ti nedám. A za každou Louisovu modřinu ti vlastnoručně zlomím jednu kost." četl Louis nahlas. Střelil jsem ho Horanovi vyděšeným pohledem. Tohle je zlé. Moc zlé. Horan očividně zuřil. Louis na něj také vyděšeně hleděl. "O-on to tak určitě nemyslel... on jen,-" Horan nenechal Loua domluvit, popadl ho pod krkem a zvedl do vzduchu. "Se mnou vyjebávat nebudeš, spratku. Oba moc dobře víme, že to myslel vážně." zavrčel mu do obličeje a když viděl, že se Lou začíná dusit, upustil ho na zem. Lou začal kašlat až mu tekly slzy. Horan ustoupil zpět ke dveřím a jeho zamračený výraz nahradil zlý úsměv. "Tvůj otec vám právě podepsal ortel smrti, chlapečku." Pak kývl na své poskoky a odešel. Poslední, co si z toho dne pamatuji je neskutečná bolest hlavy a Louiho pláč.