Příběh o tom, jak jeden malý kluk dokáže zamotat život mladému učiteli.
Varování: Obsah pro dospělé, příběh obsahuje vulgární výrazy, scény s gay tématikou a násilí - koho tato témata urážejí - přestaňte číst. Všechny urážlivé komentáře budou smaz...
Dny plynuly velice pomalu. Během dalších tří Louis promluvil jen jednou a to když mi milostivě oznámil, že se mám jít vycpat. Dny se pomalu měnily v týdny. Malý pokrok jsem ale přece jen zaznamenal. Během tří týdnů se mi podařilo z Louise dostat pět plnohodnotných souvětí, což byl podle jeho otce naprostý zázrak. Na druhou stranu i on trochu vyzrál na mne, když na okna nalepil jakési nevkusné plakáty, čímž zamezil přístupu světla. Nechal jsem ho být, když mu vyhovuje šero, tak ať si je v šeru. Než jsem se nadál, už jsem s Louisem pracoval měsíc a půl. Louis seděl v obýváku na gauči a sledoval televizi. Já seděl opodál na křesle a pokoušel se ho přimět k něčemu trochu smysluplnějšímu. Už takhle ležel víc jak dvě hodiny. Jediné, čeho jsem dosáhl byl zvednutý prostředník. "Tak a už dost. Dost bylo válení se a flákání. Vstávej. Jdeme ven." Louis se na mě dnes poprvé přímo podíval. "Ven?" "Jo, ven. Trocha čerstvého vzduchu tě nezabije. Mazej se převlíknout." "Ale.. já nesmím chodit ven." Páni, kluk se nějak rozpovídal. "Jsem tvůj učitel a nehodlám tu přihlížet tomu, jak se tu flákáš. Nejsi žádný hlupák, tak nemarni čas. Půjdeme na nějaký naučný výlet. Tak se zvedej." Čekal jsem, že mě opět pošle do háje, ale Louis se zvedl a opravdu se šel nahoru převléknout. Než jsme se nadáli, stáli jsme na okraji Malikova pozemku a já se dohadoval s Davisem a tím druhým hromotlukem. "Hele učitelskej, z tohohle budeš mít pořádnej malér." "Beru na sebe plnou odpovědnost. Tomu klukovi se mnou nic nehrozí." Docházela mi trpělivost, už jsem se s těmi pitomci nehodlal hádat. Vlastně bych to už skoro vzdal, ale když jsem se podíval na Louise a viděl jeho dychtivý pohled, věděl jsem, že nemůžu couvnout. Ten klučina potřebuje trochu volnosti a ne být tu zavřený jak ptáček ve zlaté kleci. Popadl jsem ho za zápěstí a vytáhnul ho ven.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Neustále se rozhlížel a zaujatě pozoroval všechno kolem. "Kdy jsi byl naposledy venku?" "Já už ani nevím. Kdykoliv jsem opustil náš pozemek, bylo to jen v autě. Takhle pěšky jsem tu snad nikdy nešel." Čekal jsem, že bude naštvaný nebo že se mu nebude chtít jít, ale on úplně rozkvetl. Dorazili jsme k blízkému parku, kde jsme se posadili k jezeru a já mu vyjmenovával všechny druhy motýlů a brouků, které jsme spatřili. Poprvé od doby, co jsem Louise poznal jsem ho viděl usmívat se.
"Uh... díky, že jste mě vzal ven. I když z toho bude u táty pořádnej malér." "Nemáš zač, a můžeš mi tykat, jestli chceš. Jsem Harry." Natáhl jsem k němu ruku a Lou ji přijal. Teď, když se mi začal otvírat jsem v něm už neviděl toho malého zhýčkaného spratka, ale celkem milého kluka. Seděli jsme v parku dobré dvě hodiny a pak jsme si spolu zašli na oběd do normálního fastfoodu jako to dělají obyčejní lidé. Louis mi řekl, že nikdy nejedl nic tak dobrého a já se tomu musel smát. Byl celkem roztomilý. Pak jsme zašli do muzea. V životě jsem neviděl dítě tak nadšené z výstavy. Neustále se na něco vyptával, pobíhal od jedné expozice ke druhé a nadšeně se usmíval. Když jsme o hodinu později šli zpět domů, už jsme s Louisem docela dobře komunikovali. Dozvěděl jsem se, co ho baví, co nesnáší a taky, že ho pěkně štve, jak ho jeho otec stále drží zavřeného v domě. "Ale teď, když jsi tu ty, tak by mě třeba mohl přestat tak hlídat." řekl Louis. "Prosím, že se ho pokusíš přemluvit?" zeptal se s prosebným pohledem. "Nemůžu slíbit, že to vyjde, ale slibuju, že si s ním o tom promluvím a udělám co bude v mých silách." Odměnou za tento slib mi byl jeho roztomilý úsměv.Když jsme však dorazili do rezidence Maliků, smích nás přešel, protože pan Malik byl doma a pěkně zuřil. V moment, kdy mě spatřil jsem si byl jistý, že skončím přinejmenším s nějakou zlomeninou, jak mě jeho gorily málem protlačily zdí. K mému štěstí si Louis svou znovunalezenou chuť k mluvení nenechal pro sebe a vrhl se mezi mě a svého otce. "Tati, prosím.. přestaň. Je to moje vina." Jeho pisklavý hlásek zněl celým domem. Jelikož jsem byl stále natlačený na zdi, neměl jsem moc šancí se hájit. Louiho zásah však naštěstí zafungoval a pan Malik na své gorily kývl, aby mě pustili. Musel jsem zakašlat a promnout si krk, na který bylo ještě před chvilkou natlačeno předloktí jednoho z těch svalovců. Pan Malik si mě ale nevšímal. Hleděl na svého syna jako na ducha. "Louisi..?" "Prosím, neubližuj mu. On za to nemůže. To já. Přemluvil jsem ho. Chtěl jsem jen na chvíli vypadnout z tohohle domu. Pochop mě, já už to tu nevydržím, jsem tu jako ve vězení." Pan Malik se rozešel k Louimu, ten stál jak přimražený. Myslím, že jsme oba očekávali, že Louis dostane také jednu "výchovnou", ale pan Malik Louise chytil za rameno a odvedl ho pryč z pokoje. Než však odešli, pan Malik dal jasné instrukce o tom, že na něj mám počkat přesně tam, kde jsem. Chvíli se nic nedělo, já se neodvážil pohnout z místa. Po deseti minutách se objevil Louis. "Táta chce, abys šel za ním.. mělo by to být v pohodě." "Dobře.. děkuju ti." Louis přikývl a odběhl nahoru. Já se dal na cestu do pracovny pana Malika jako na popravu. Očekával jsem křik a kdo ví co všechno, ale rozhovor pana Malika se synem mi očividně pomohl k dožití se dalšího dne. "Můj syn se mnou nepromluvil prakticky tři měsíce." Nic jsem na to neřekl. "Dneska to bylo po neskutečně dlouhé době co se mnou mluvil. Tentokrát přejdu to, že jste neuposlechl mých pokynů, každopádně znovu už to tolerovat nebudu." "Ano, děkuji." Na nic víc jsem se nezmohl. "Louis mě informoval o tom, jak se cítí ohledně tohoto domu a toho, jak tu tráví čas. Můžete ho tedy brát ven. Ale jen s doprovodem ochranky. Nehodlám svého jediného syna vystavovat nebezpečí." "Odpusťte, že se ptám, ale jaké nebezpečí máte přesně namysli? Víte.. když toho kluka budete pořád držet doma, tak se nikdy nenaučí obstát ve světě dospělých sám." "Na to mám vás.Vy ho to máte naučit a navíc... Louis je ještě moc malý. Nehodlám o tom dál diskutovat. Ven jen s doprovodem. A teď odsud zmizte, než si to rozmyslím." Tím naše diskuse skončila. Když jsem odcházel domů, Louis na mě čekal před domem na schodech. "Mrzí mě to." "To nemusí. Nedělej si starosti." Louis vypadal smutně. Posadil jsem se k němu a po krátkém zvážení jsem ho objal okolo ramen. "Nic si z toho nedělej. Zapomeneme na to." "Nevyhodil tě,že ne?" "Neboj. Budu tě tu prudit ještě nějaký ten pátek. " Oba jsme se začali smát. Myslím, že už jsme si k sobě konečně našli cestu.
