I'm dangerously in love with you - Larry Stylinson Cz

8.

"Zdravím." pozdravil pan Malik, když přišel domů. Opět vypadal hodně unaveně."Dobrý večer." "Kde je Louis?" "Louis... je nahoře." "Není na něj ještě trochu brzy?" "Asi byl už hodně unavený. To víte, dal jsem mu dnes při výuce dost zabrat. Byli jsme trošku pozadu. Nedělejte si starosti." Pan Malik přikývl. "Půjdu se na něj ještě podívat, pak půjdu domů, když dovolíte." "Jistě. Jistě. Teď mě omluvte, mám ještě nějakou práci." řekl pan Malik a zmizel ve své pracovně. Pomalu jsem stoupal po schodišti a přemýšlel, co Louimu řeknu. Od té naší ranní hádky jsme spolu nemluvili. Lou se zavřel v pokoji a odmítal vyjít ven. Přišel jsem až k jeho pokoji a zaklepal. Louis sice neodpověděl, ale věděl jsem, že je uvnitř, tak jsem vstoupil. Louis ležel na posteli zády ke dveřím, ale nespal. "Lou.. já už půjdu domů. Chtěl jsem se rozloučit." Louis neodpověděl. Přišel jsem k němu blíž a pohladil ho po rameni, ale Lou ucuknul. Povzdechl jsem si. "Dobře.. tak já teda půjdu. Uvidíme se zítra." Louis zřejmě neměl v plánu se se mnou bavit, byl očividně dotčený tím, co jsem mu řekl, takže jsem se rozhodl ho dál neotravovat Až se trochu vyvzteká a vyspí, určitě se na mě přestane zlobit a dojde mu, že jsme měl pravdu My dva spolu. Vždyť je to hloupost.

* * *

"Lásko, konečně jsi doma. Nemohla jsem se tě dočkat." Zašveholila Mia jen co jsem přišel domů. Skočila mi do náruče a dožadovala se polibku, ale nedočkala se ho. "Lásko, co ti je? Vypadáš nějak přešle." "Těžký den." zahuhlal jsem. "No tak to bychom s tím měli něco udělat. Nechceš zvednout náladu?" zasmála se Mia a pokusila se mě odtáhnout do ložnice, ale já na to neměl ani pomyšlení. "Dnes ne. Nemám náladu." Odstrčil jsem ji a šel do kuchyně. Nalil jsem si panáka a během vteřinky ho i vypil. "Co se děje? Proč piješ, to se ti nepodobá." "Nech mě být." "Už zase jsi naštvaný kvůli tomu klukovi? Od té doby, co se o toho spratka staráš jsi děsně podrážděný." "Takhle o Louim nemluv!" Ani jsem si to neuvědomil a práskl skleničkou o stůl. "Přesně o tom mluvím. Co se to s tebou děje, Harry? Nikdy dřív jsi na mě nekřičel." "Říkej si co chceš, ale na Louise nadávat nebudeš, je ti to jasné?" "Proč jsi na toho rozmazleného fakana tak vysazený?!" rozkřičela se Mia. "Přestaň mu nadávat!!!" Nevím proč mě to tak naštvalo, ale nemohl jsem vydržet nadávky na Louiho účet. Najednou mi došlo, že stojím přímo naproti Mie. Vypadala vyděšeně. "Promiň." zašeptal jsem a raději odešel do ložnice. Mia má pravdu, co to se mnou sakra je? Tohle se mi vůbec nepodobá. Nebývám agresivní a už vůbec bych normálně nekřičel na ženu, obzvlášť ne na Miu. Jenže já prosně nesnesu, když o Louim někdo mluví špatně. Záleží mi na něm. Možná i víc než si přiznávám. Jenže já si to přiznat nemůžu. Louis je čtrnáctiletý malý kluk, navíc můj žák. Jeho otec je nechutně bohatý chlápek, který mě svou mocí až děsí. Co by asi tak řekl, kdyby se dozvěděl, že k jeho synovi cítím něco víc než jen přátelství? Vsadím se, že by už o mě nikdo nikdy neslyšel. Přemítal jsem nad tím celou noc.

* * *

Celým domem se rozléhal zvuk mého otravného vyzvánění. Kdo sakra volá tak brzo?! Kouknul jsem na hodiny na stěně. Ukazovaly šest ráno. Co se sakra děje? Mia v pokoji nebyla. Zvednul jsem to. Než jsem se stačil zeptat, kdo volá, z telefonu se ozval strašlivý řev. "Pane Maliku? To jste vy? Prosím přestaňte křičet, vůbec vám nerozumím. Cože? Co je s Louisem? Co? Oh.. ne, nemějte obavy. Já ho najdu. Ano, najdu, přísahám." Vystřelil jsem z pokoje tak rychle, jako ještě nikdy. Rychle jsem na sebe navlékl nějaké oblečení a vylezl z pokoje, v chodbě jsem se srazil s Miou. "Harry.. měli bychom si promluvit. Ten včerejšek mě moc mrzí." "Teď ne, Mio." "Ale... musíme si promluvit. Jestli máme mít zdravý vztah, tak,-" "Řekl jsem, že teď ne. Včera jsem se s Louisem pohádal a on teď utekl z domu. Musím ho najít. Dřív, než se mu něco stane." "Ne. Harry, to je problém jeho rodičů a policie, ti ho musí hledat. Ty s tím nemáš nic společného." "Samozřejmě, že mám. Je to moje vina, že utekl. Znám jeho oblíbená místa. Najdu ho. Promluvíme si pak." "Ne, Harry. Promluvíme si teď. To ti na tom klukovi záleží víc než na mě?" "Na tohle nemám čas." zabručel jsem, zatímco jsem si nazouval boty a oblékal bundu. "Harolde Edwarde Stylesi, jestli teď projdeš těmi dveřmi, tak s tebou končím." "Nesnáším ultimáta, Mio. Promiň" Nic dalšího už jsem neřekl a opustil náš byt. Musím Louise najít a omluvit se mu. Jestli se mu něco stane, nikdy si to neodpustím.